Esej

Malé zamyšlení nad velkým životem

Dne 14. září 1937 zemřel v Lánech u Prahy ve věku osmdesáti sedmi let a sto devadesáti dní T. G. Masaryk; filozof, zakladatel a tvůrce demokracie v multinacionálním Československu. Výročí Masarykova skonu je příležitostí k zamyšlení; nad jeho celoživotním dílem, nad hodnotami a smyslem odkazu, který zanechal i nám, generacím počátku jednadvacátého století. V česko-slovenských dějinách, i v dějinách Evropy, zejména střední, je to odkaz jedinečný.
T. G. Masaryk K zamyšlení vybízí sám rozsah Masarykova díla myslitelského. Masarykovy Sebrané spisy, projekt, jehož realizace se po listopadu 1989 ujal Masarykův ústav v Praze, obsáhne 37-39 svazků. Pravda, čtenáře zajímá především obsah díla. Je pozoruhodný. Oslovuje ho v něm nejen kritický duch vrcholově vzdělaného sociologa, filozofa, náboženského myslitele, učitele mládeže, reformátora a revolucionáře, ale také nevšedně aktivního politika, zakladatele a tvůrce demokratického multinacionálního státu.
Větší část Spisů představuje Masaryka profesora pražské univerzity před rokem 1914. Cestu do Prahy si otevřel ve Vídni na tamní univerzitě obhajobou vědecké práce Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Z Masarykovy pražské předválečné tvorby literárně naučné vzpomeňme alespoň díla věnovaná programovým otázkám české politiky: Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček; práce a přednášky na téma Moderní člověk a náboženství; Otázku sociální - obsáhlou to kritiku marxismu vydanou česky v roce 1898, v roce 1913 vydal dva svazky Rusko a Evropa. Třikrát byl Masaryk zvolen poslancem říšské rady ve Vídni. Dva svazky jeho parlamentních projevů napoví zájemci mnohé o Masarykově přístupu k aktuálním otázkám života a politiky v Rakousko-Uhersku. Bohatá byla jeho činnost naučně publicistická. Za necelý rok po příchodu do Prahy založil a redigoval měsíčník Athenaeum, vycházel deset let. V roce 1893 na něj navázal též měsíčníkem Naše doba. Masarykův autorský vklad do těchto periodik jsou v příslušných svazcích Sebraných spisů.
O hodnotách Masarykovy osobnosti bylo v různých dobách řečeno a napsáno mnoho. Škála soudů je přitom pestrá a často kontradiktorní. Nejednou lze číst či slyšet názory, které vypovídají více o tom či onom posuzovateli než o Masarykovi samém… Mne zaujala při studiu pramenů před časem věta, již si jednatřicetiletý Masaryk napsal do svého německy psaného deníku; sám pro sebe (!): „Beneide diejenigen, die mit Tinte schreiben können; ich schreibe jede Lapalie mit Herzblut.“ („Závidím těm, kdo mohou psát inkoustem, já píši každou lapálii krví srdce.“)
Ta věta je mně jedním z klíčů k pochopení samé podstaty psychiky Masarykovy osobnosti. Napovídá hodně o nevšední citlivosti Masarykova ducha. Problémy, o nichž psal, důkladně studoval a promýšlel. Nebylo dílem náhody, že stopa, již za sebou v českém národním životě zanechal již před první světovou válkou, byla svojí kvalitou výrazně jedinečná. Vypovídá o ní nejen jeho dílo naučně literární, ale i výrazná angažovanost při řešení palčivých problémů společenského a národního života. Tři příklady za možné jiné: a) účast v boji proti Rukopisným falzům; b) vystoupení proti antisemitismu za hilsneriády; c) vystoupení proti státem organizovanému terorismu v záhřebském politickém procesu. V těchto třech případech se Masaryk kriticky dotýkal samých kořenů zla, z nichž vyrůstaly hlavní hrůzy dvacátého století. Myslím proto, že vynášet ty či ony soudy o předválečném Masarykovi filozofovi a nebrat přitom v úvahu jeho tak výrazné kulturně politické vstupy do reálného života, může vést k závěrům i hodně sporným.
F. X. Šalda, čelný znalec Masarykova díla již před světovou válkou, napsal v roce 1920 v eseji o jeho filozofii, že opravdové dílo filozofické vychází z tvořivé duše člověka, „aby hledalo duši jinou, tvořivou, a bylo jí podnětem nové tvorby“. A pro Šaldu Masaryk takovým člověkem byl. O jeho filozofii napsal velmi vhodně, že byla „poselstvím života k životu“. Konstatoval ovšem také, že nikdo se do ní do té doby nevmyslil jako v dílo tvořivé, „milující i trpící duše lidské, kterým jest přece především.“
Bezmála již pětašedesátiletý Masaryk se rozhodl opět jednat. Jak, o tom podal zprávu ve Světové revoluci, knize svých válečných memoárů. Před válkou důsledný odpůrce militarismu, odmítající vždy protirakouské ultraradikály, šel nyní, tváří v tvář válce zahájené rakousko-uherskou monarchií proti malému Srbsku, do boje za porážku a zánik státu, který světovou katastrofu vyvolal. Program, s nímž do boje šel a který se svými přáteli a stoupenci sledoval na straně dohodových spojenců, byl programem demokrata. Vznik samostatného státu Čechů a Slováků po skončení války byl v tomto programu jen částí zamýšlené přestavby celé střední Evropy! Nové uspořádání politických poměrů v této části kontinentu mělo i do budoucna odstranit ohniska, z nichž hrůzná válka vzešla… Tuto ideu předkládal Masaryk vždy znovu vládám mocností, jež válku proti Rakousko-Uhersku a Německu vedly. Příslušné vlády ji ovšem přijaly za svou až v posledních měsících války. Jen tak se mohl Masaryk po válce vracet ze své čtyři roky trvající odyseovské cesty domů jako všemi uznávaný vítěz.
Vracel se s jemu vždy vlastním vědomím zodpovědnosti za osud státu, o jehož vznik se vynikajícím způsobem zasloužil, a do jehož čela byl předtím představiteli národa povolán. Své představy o životě v rodícím se státě jim přednesl hned druhý den po návratu ve zvláštním poselství. Myslel nejen na Čechy a Slováky, ale na všechny národy Evropy, zejména střední, žijící v geopolitickém pásmu mezi Německem a Ruskem. V té souvislosti řekl: „Negativní úkol války je dovršen, Evropě nastává úkol pozitivní, organizovat východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec … Víme, že národové čekají novou tvůrčí a organizační politiku, a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme.“
Nepsal-li Masaryk svá díla naučně literární jen inkoustem, ale „krví srdce“ svého, pak ani o otázkách výstavby státu nemluvil do větru. Jak vážně svá slova v prosinci 1918 myslel, dokazoval v denním reálném životě státu sedmnáct let jako jeho prezident. O tom ostatně vypovídaly samy výsledky díla. Byly oceněny povolanými znalci, doma i ve světě. Z těch soudů zde alespoň: Franz Spina, profesor německé univerzity v Praze a po řadu let ministr československé vlády, napsal v září 1937 po Masarykově skonu, že zesnulý dokázal dát svému státu ideu, na jejímž základě se podařilo v republice překonat „prastarý válečný stav mezi Čechy a Němci“ a vystřídat jej česko-německou spoluprací. Podobných ocenění bylo vysloveno o Masarykově státnickém díle i při jiných příležitostech mnoho.
Jistě, ani Československo nebylo zemí bez problémů: národnostních, sociálních, politických, kulturních. K těm, jež zdědilo a tak či onak se snažilo řešit, přinášel život problémy nové. Sám Masaryk řekl např. Karlu Čapkovi, že i demokracie v Československu „je ještě v plenkách“, a aby zapustila pevně své kořeny, k tomu potřebuje padesát let „nerušeného vývoje“, života v podmínkách míru. Nicméně při všech svých problémech byla republika považována za ostrov demokracie ve střední Evropě. Pro mnohé nešťastníky ze sousedních i vzdálenějších států byla vyhledávanou zemí azylantů. Hlavně díky Masarykovi.
Žel, hlavním hybatelem velkých dějin byly po skončení první světové války, zejména od let třicátých, ideje a síly jiné, zlonosné. A tak přišel Mnichov a vše, co po něm následovalo. Zejména druhá světová válka a desetiletí války studené. Návrat k Masarykovi a k hodnotám jím vyznávaným se stal svobodně možným až po listopadu 1989. Nakolik je přijala či zasvěceně přijímá za své česká a slovenská společnost dnes, zejména její politické elity, je již jiná otázka. Nicméně sama stopa, již Masaryk jako demokrat celým svým osvíceným činorodým životem za sebou zanechal, zůstává výzvou hodnou následování. Ve vlastních dvou státech, dědicích to po zaniklém Československu, stejně jako v dnešní integrující se Evropě. Osvícení demokraté Evropy cenili Masaryka vždy vysoko.
Jaroslav Opat