Osobnosti
Začátkem podzimu se na bratislavském velodromu už po páté uskuteční juniorský Memoriál Miroslava Vymazala věnovaný jednomu z prvních československých mistrů světa v dráhové cyklistice a dlouholetému trenérovi Dukly Trenčín. Rodák z Mekky československé cyklistiky – Brna podlehl zákeřné nemoci před pěti lety ve věku 50 let (9. 4. 1952 Brno – 18. 10. 2002 Bratislava).
Na letošním memoriálu 7. září bude slavnostně představena i reprezentativní kniha, v níž vdova po něm (a bývalá redaktorka Pravdy) A. Vymazalová sestavila vzpomínky jeho bývalých kolegů a přátel, čím vznikla jedinečná publikace o nejúspěšnější éře československé dráhové cyklistiky. Kniha, vydaná s podporou brněnských cyklistických oddílů, obou olympijských výborů, Ministerstva školství SR a dalších institucí, byla poprvé prezentována 21. června na brněnském velodromu před mezinárodním Memoriálem Lubomíra Hargaše, kdy první výtisky kromě pár kapek šampaňského nečekaně „pokřtila“ i opakovaná průtrž mračen s krupobitím. Jako vzpomínku na čtyřnásobného mistra světa (spolu s Vladislavem Vačkářem v tandemu) a osminásobného mistra Československa k jeho nedožitým pětapadesátinám přinášíme ukázku z této knihy:
(ze vzpomínek Jaroslava Žáka, bývalého trenéra československých dráhových cyklistů:)
Když jsem se v roce 1971 vrátil po dvou letech pracovního působení v Indii, v československé cyklistice už nastoupila další generace cyklistů. Po neúspěších na mnichovské olympiádě v roce 1972 se hledala trenérská náhrada do národního družstva a nabídli mi, abych to dělal já… Mirka jsem si všiml v roce 1973 na soustředění v Plovdivu, kde jsme se připravovali na mistrovství světa. V tom roce jsem se na cyklistickém svazu zavázal, že dovezu dobré umístění a medaile. V deníku Sport reagoval na má slova Jiří Černý, že mi přistřihnou křidýlka, protože si moc pouštím pusu na špacír. Ale nakonec mistrovství světa ve Španělsku v San Sebastianu v roce 1973 bylo pro nás velmi úspěšné. V tandemu jsme porazili Němce a vyhráli nad Sověty. Tam začala Mirkova kariéra. Bum a najednou byli s Vačkářem nejlepší na světě. Když vyhráli první titul mistra světa, všichni jsme bučeli (plakali) jak malí kluci. Bylo to dojemný a všichni jsme byli šťastní. Do té doby jsme sice měli olympijského vítěze Jirku Dalera, ale chyběl mistr světa v rychlostní cyklistice. Ne každý si uvědomuje, že Vačkář s Vymazalem se stali prvními československými mistry světa v rychlostní cyklistice. Vedení svazu jim ani moc nepoděkovalo za tento úžasný výsledek, jak je to zaskočilo. Funkcionář svazu, který byl v San Sebastianu, si dokonce musel na gratulaci vypůjčit sako. Když se o této nepřipravenosti dozvěděl tehdejší předseda ÚV ČSTV Antonín Himl, rozčílil se a zavolal si představitele na koberec. Tehdy na svou obhajobu řekl: ,,Co by ještě chtěli, vždyť jsem je líbal.“ A tenhle výrok se dostal do cyklistické historie.
O rok později, v roce 1974 v Montrealu Vačkář s Vymazalem suverénně obhájili 1. místo v tandemu. Bylo to pro nás první z nejúspěšnějších mistrovství světa. Tehdy jsme byli dobří i v jiných disciplínách, sprint vyhrál Tkáč a stíhací družstvo přivezlo bronz.
Mirek s Vačkářem získali na tandemu za celou kariéru čtyři tituly mistra světa. Nárok by měli mít i na mistrovský titul v tandemu v roce 1975, kdy ve finále prohráli s Poláky, které později diskvalifikovali za pozdní příchod na dopingovou zkoušku, ale pořadí z dráhy se už nezměnilo…
Měl jsem štěstí, že jsem chytil skupinu lidí, kteří byli jednak velké talenty, a měli i osobní štěstí. A mít štěstí, to je polovina vítězství. Co reprezentant, to byl pojem i výsledek.
Když vezmu dosažené výsledky Tkáče, Vačkáře, Vymazala, Kučírka, Jelínka, Martínka, stíhačů Puzrly, Miklíka – dnes úspěšného vedoucího trenéra rakouské reprezentace, tak všichni dosáhli velkých úspěchů. Vážím si i toho, že jsme nikdy nepoužili za mého období nějaký zakázaný prostředek. Vítězili jsme s čistým štítem.
(úryvek ze vzpomínek Juraje Zemana, předsedy Slovenského svazu cyklistiky:)
Po prvýkrát som sa s Mirdom Vymazalom stretol v Brne na velodróme na jar v roku 1967 na tradičných brnenských cyklistických pretekoch, tzv. raubovačkách. Upútal ma borec v „chlupatom“ – teda v hrubom vlnenom drese Jiskry Jundrov, ktorý si to veľmi úspešne „na férovku“ rozdával s početnou prevahou domácich jazdcov Favoritu Brno. Obraz Mirda v tom drese napriek tomu, že neskôr nosil aj iné dresy, vrátane majstrov sveta, mi ostal v hlave dodnes. Hoci jeho životná i športová dráha nebola jednoduchá, nikdy nestrácal optimizmus a jeho povestné „klídek, borci“ vyriešilo nejeden problém alebo zložitú situáciu. Bol neúnavným šíriteľom dobrej nálady, neopakovateľným „šprýmařom“.
Zastavím sa pri rokoch 1986 – 1989, keď študoval trénerstvo na Fakulte telesnej výchovy a športu Univerzity Komenského v Bratislave. Bolo všeobecne známe, že ani majstri sveta nemali štúdium uľahčené, naopak niektorí profesori akoby si liečili svoje komplexy a snažili sa im štúdium za každú cenu znepríjemniť. Boli však aj takí, ktorí si vzájomné konzultácie vážili a od športovcov čerpali informácie pre vlastnú pedagogickú činnosť. K nim prináležal aj kantorský bard, docent Ivo Havlíček, ktorý patril v oblasti teórie a didaktiky športového tréningu medzi špičku nielen na univerzite, ale i v rámci bývalej ČSSR. Doc. Havlíček, rodák od Kyjova, bol Moravanom telom a dušou. Po slovensky sa dokonale nikdy nenaučil hovoriť, s Čechmi rozprával česky, s Mirdom moravsky. Zrejme si obaja padli do oka, pretože ich konzultácie sa z univerzitnej pôdy neraz presunuli do neďalekej krčmy Machnáč. Do večerných hodín sa tam potom rozliehalo ľúbezné moravsko-slovácke nárečie a „tvrdé brněnské hantec“. Všimol som si, že chvíľami sa menili role: Mirdo prednášal a docent Havlíček počúval. Mirdo mu napríklad vysvetľoval, prečo na jar musí šprintér najazdiť na bicykli 3 - 4 tis. km. Havlíček, inak bývalý športovec a odborník v atletike, nechápavo krútil hlavou: „Enom mi neni jasné, proč mosá sprintéri jezdit také délky, a to ještě v kopcách?“ Mirdo mu na to povedal: „To víte, po štatlu nebo kolem príglu se nic nenajezdí. Je potřeba si jednou-dvakrát v týdnu pěkně vsadit velké vodičák.“ Doc. Havlíček bol učenlivý žiak a po čase dokonale ovládal, čo sú to taliány, morelóny, odlepy a iné dráhové disciplíny.
Investícia, ktorá Mirka dosť stála, sa mu vrátila aj s úrokmi pri štátnych záverečných skúškach. Postrachom pre študentov bol vtedy profesor Macák, presný opak doc. Havlíčka. Ako predseda komisie vždy dával študentom pocítiť, kto je tam pánom. Preto sa percento úspešnosti skúšok pohybovalo sotva nad 50 %. Mirdo si vytiahol otázku: Formy, obsah a metódy rozvoja rýchlostných schopností v etape prehĺbenej športovej špecializácie. Zostal zarazený, ako keby mal okno. Doc. Laczo mu chcel pomôcť, no pri pomocných otázkach sa Mirda iba viac zamotával. Pre prof. Macáka išlo o jasnú rutinnú záležitosť – vyhodenie. Situáciu sa podujal riešiť doc. Havlíček, ktorý Mirdovi povedal: „Mastile, mosíš něco řéct vo tým, jak to děláte. Povješ vo tých morelónech, taliánech, počtě opakování, délkách odpočinku. Dyť sme vo tém tolikrát debatovali.“ Členovia komisie ani poriadne nerozumeli, o čom doc. Havlíček hovorí, no na jeho slová sa Mirdo v sekunde chytil, a už to sypal ako z rukáva. Spokojne prikyvoval aj prof. Macák. Obhajoba diplomovky bola už len formálnou bodkou za jeho štúdiom. Mirdo Vymazal úspešne absolvoval štúdium, a v roku 1989 sa stal diplomovaným trénerom v cyklistike.
Jiří Výborný
Foto: archiv autora
