Malíř Joža Uprka

Joža Uprka: Trh ve Velké, 1891, olej (*25. 10. 1861, Kněždub na Moravě, +12. 1. 1940, Hroznová Lhota)

Joža Uprka Starý rod Huprka pocházel z Boršic u Blatnice na Moravě. Jeho nejznámějšími členy byli umělci, malíř Joža Uprka a jeho mladší bratr, sochař „lidového genru“ Franta Uprka (1868-1929). Joža Uprka patřil k nejvýznamnějším osobnostem své generace a byl vůdčí postavou umělců jihovýchodní Moravy. Byl především malířem i grafikem, organizátorem uměleckého života, přesvědčeným vlastencem i přítelem Slovenska. Vycházel z „českého obrozeneckého optimizmu“, reprezentoval „vyvzdorovaný regionalizmus“ a jeho dílo označil F. Kretz za „majestátní symfonii Slovácka“.

Jeho otec Jan byl rolník, hospodář i malíř samouk. Joža studoval na gymnáziích ve Strážnici a Olomouci, kde se poprvé sblížil s českými buditeli i s myšlenkami slovanské a česko-slovenské vzájemnosti. Pak následovaly roky malířských studií: Akademie výtvarných umění v Praze (1881-1884, prof. J. Čermák a A. Lhota), Akademie v Mnichově (1884-1887) a opět pražská AVU (prof. M. Pirner), kterou opustil v roce 1888 a usadil se v rodném kraji v Hroznové Lhotě. Tady i v obcích Velká, Vlčnov, Podloží, Lanžhot maluje své figurální kompozice, krajinu a portréty, i děti. Již první známá díla měla charakteristické názvy: Malárečky, Pro pérečko (1888), a poté to byly roky vrcholné tvorby 1892-1902, z té doby jsou naše reprodukce.
Joža Uprka: Sekáč, 1896, olej Joža Uprka: Do Rakús na žňa, 1898, olej Tematické rozpětí jeho díla je velké: jsou to pracovní motivy (orání, setí, kosení, vláčení), lidové slavnosti a poutě, biblické inspirace i kostelní scény, hody a posvícení, trávnice a tance, odpočívající děvčata v přírodě i chlapci na pastvě. Poetické jsou obrazy „květů jara, parná léta, dušičkového podzimu i bílé zimy“. Sociální podtext mají motivy žebráků a nejenom etnograficky jsou cenné jeho obrazy s kroji (čepce, šátky, kožichy), o nichž vydal též publikace v letech 1918, 1920 a 1927. Jeho brilantní a sugestivní malířský projev (i grafika) spojovala v sobě dobové tendence realizmu a naturalizmu, impresionizmu a plenérizmu, někdy i prvky secese. Nejsilnější byly jeho „slavnostní barvy“ (v pozdějším díle zeslábly), temperamentní rukopis, barevná skvrna i živá světla, fyzikální i duchovní, která vyzařují dodnes z jeho obrazů.
Po roce 1893 absolvoval Joža Uprka několik cest po Evropě (Paříž, Londýn, Neapol, Řím, Benátky, Holandsko, Polsko, též Egypt a později Dubrovník), ale zakotvil doma a v Hodoníně. Hodonín byl tehdy dočasně výtvarným centrem Moravy. Byl sídlem Matice hodonínské, učitelského spolku Komenský a mnoha příslušníků vlastenecké inteligence. Rozvíjely se tady i tradice česko-slovenské vzájemnosti, které sahaly až k Filipovským poutím v údolí nedaleko Velké nad Veličkou (od 1882). Blízká byla i slovenská Skalice, dr. Pavol Blaho i měsíčník Hlas, tribuna našeho bratrství i myšlenek o budoucím společném státu, které se rodily v myšlení i v pozdějších činech, filozofii a praktické politiky T. G. Masaryka, rodáka z Hodonína, a pak prezidenta - Osvoboditele.
Joža Uprka: Vyvolávač z jízdy králů, 1897, olej Z umělecké biografie Joži Uprky třeba ještě uvést: v roce 1902 uvítal ve Hroznové Lhotě nejvýznamnějšího zakladatele světové sochařské moderny, Francouze A. Rodina, také se podílel na Umělecké výstavě slovenské v Hodoníně, označované jako „Uprkova škola“ (pro zajímavost, navštívilo ji 6103 dospělých a 1174 dětí z Čech, Moravy a Slovenska), a v roce 1907 byl spoluzakladatelem Sdružení výtvarných umělců moravských, které sídlilo v novém Domě umělců v Hodoníně, postaveném v době 1911-1913 podle projektu arch. A. Blažka.
Joža Uprka: Jízda králů, 1897, olej A důležité slovenské kontexty J. Uprky? V letech 1922-1937 žil v zámečku s ateliérem v obci Klobušice u Ilavy, s „rozkošnou vyhlídkou na Považí“, kde maluje okolní krajinu i motivy ze Zliechova. V roce 1925 byl zvolen za předsedu Sdružení slovenských výtvarníků v Bratislavě. Tehdy se již dlouho znal se zakládající osobností a pozdějším klasikem slovenské malířské moderny Martinem Benkou (rodákem z tehdejšího Kiripolce na Záhoří a žákem Aloise Kalvody), psal o něm též Janko Alexy. Ještě hlubší byly přirozeně souvislosti díla, programu, orientace i činnosti Joži Uprky s českými a moravskými umělci, byli to malíři A. Frolka, A. Kalvoda, Z. Braunerová, A. Mucha, S. Lolek, M. Jiránek, C. Mandel, H. Schweiger. Z literátů připomíná česká historie bratry Mrštíkovy, z hudby to byl L. Janáček, z architektury D. Jurkovič, z teoretiků umění K. B. Mádl i V. V. Štech aj., v evropské souvislosti to byli malíři realizmu J. F. Millet i W. Leibl, ze Slováků malíři vystavující v Hodoníně - J. Hanula, T. Andráškovič, M. Mitrovský, K. Lehotský i rodák z Humpolce J. Augusta, který s rodiči přišel na Slovensko ještě v roce 1896. Joža Uprka znal též umění Polska a Bulharska, maloval a kreslil také v Dubrovníku a vystavoval v Brně, Praze, Olomouci, ve Vídni a Berlíně… Jeho malba na sklonku života ztratila původní jiskru, sílu i půvab barevného opojení, nicméně se však v českých zemích říká, že tak, jako V. a A. Mrštíkovi zanechali „literární obraz moravské dědiny“, tak Joža Uprka její odkaz i obraz malířsky. To konstatovala i první monografie, kterou napsal J. Jež, žel už dávno, v roce 1944. Symfonie Slovácka však v díle malíře stále zní.
Bohumír Bachratý