Rozhovor

"Ve zvukovém studiu prožívám nirvánu tvorby“

Bedřich Ludvík, dramaturg České televize, písničkář, spisovatel, scenárista, kameraman a režisér. Autor divácky úspěšných seriálů Rozhlédni se člověče, Zpět k pramenům, Paměť stromů a nejnovější Praha, město věží. Ve čtvrtek navštívil informační centrum v Piešťanech a spolu s Terezou Boučkovou divákům představili svoje hudebně – poetické pásmo „Srdce u kanálu“. Já jsem potkala pana Ludvíka dopoledne na procházce v ulicích města a poprosila jsem ho o rozhovor. Nezaváhal ani na sekundu, ochotný, skromný a vstřícný člověk, o jehož kvalitách hovoří i tento rozhovor.

Bedřich Ludvík Jaký je proces od myšlenky k hotovému, natočenému seriálu?
Myšlenka vás napadne rychle, proměna myšlenky v čin je dlouhodobý proces. Já můžu říct, že od prvního seriálu v roce 1998 (Rozhlédni se člověče) to mám plně v rukou. Všechny projekty mám pod svou vlastní kontrolou. Najímám si kameramany, většinou kamarády, co se neurazí, když jim řeknu, já to takhle nechci, a respektují, jak to chci já. Seriály vznikají v týmu 3 – 4 lidí, takže se dá říct, že jde o úplný luxus.

V roce 2007 vám Česká televize po třech letech schválila tvorbu vámi navrhnutého seriálu Praha, město věží.
Ano, Praha, město věží je už natočeno. Na začátku roku 2007 mi dali smlouvu na scénáře, já jsem je během tří měsíců napsal, v dubnu už bylo všechno pod střechou a v květnu jsme začali s Viktorem Preissem točit. V červnu už bylo všechno hotové a od té doby se zabývám stříháním těchto dílů. Zajímavostí je, že to bylo vyráběno na pátek v pět hodin odpoledne. Když už jsme to měli natočené, šéfům se to tak líbilo, že řekli, že to chce lepší vysílací čas od ledna 2008 v primetimu.

To vás muselo hodně potěšit.
Pro toho, kdo v televizi pracuje už dvacet let a ví, jak to tam chodí, je to ta nejvyšší pocta, větší pocta už není.

První tři seriály (rozhledny, stromy a prameny) moderoval Luděk Munzar. Jaké byly vaše vzájemné vztahy a spolupráce?
ilustračné foto K Luďkovi Munzarovi mám uctivej vztah a velkej obdiv. Pan Munzar je pán ve věku mého otce, o generaci starší. Když jsme natáčeli, byl s námi zavřenej 14 dnů v autě, hotelích a pak natáčení. Obdivuju, že to vůbec s námi vydržel, byli jsme jiná věková kategorie, jiné zájmy, všechno. A víte, co bylo na té práci nejkrásnější? Když Luděk Munzar nastoupil do zvukového studia. Na konci seriálu si dělám takovou úvahu ke každému dílu. Když si to doma napíšu a pak si to čtu, tak je to příšerný. A v tom studiu, s tím panem hercem, který má hlas správně položenej, který dělá patřičný pauzy, tak v tu chvíli prožívám skutečnou rozkoš. Protože natáčení na placu u pramenů a stromů, to je stres, ale ve zvukovém studiu prožívám nirvánu tvorby.

Nejnovější seriál Praha, město věží moderoval Viktor Preiss. Jak se vžil do své role on?
S Viktorem jsme si věkově bližší, je mu 60, mně 54. Viktor je hrozně činorodej, vylezli jsme na 100 pražských věží, od těch úplně nejobligátnějších až po neznámé, neobydlené, plné holubinců a holubů. Tohle léto bylo hrozné horko, 36 stupňů bylo v ulicích a v těch věžích si umíte představit to vedro. Jsou tam řebříky, prach, byli jsme jak kominíci. My jsme šli i po těch turistických přístupných věžích, ale co nejvýš. Až do luceren a makovic. Viktor byl vždycky první, byl takovým tahounem. Po třech dnech se tak otrkal, že jsem se bál, že se mu něco stane. S Viktorem Preissem je to láska na první nebo druhý pohled, a hned, jak to bude možné, rád bych s ním dělal něco dalšího.

Kde berete inspiraci a nápady na náměty seriálů? Prozradím jen některé z nich, Poselství větrných mlýnů, Na hrázích věčnosti, Vzhůru ke hvězdám, Příběhy hájoven, Rodné chaloupky...
Já jsem si naopak říkal, že s tím skončím, protože se mi to jeví jako pořád stejný princip. Jde o to všímat si těch nejobyčejnějších věcí. Třeba rozhledny, každý je zná, rodiče ho tam vodili, když byl malý, i mě, a teď, když jsem zestárl, jsem si toho začal považovat. Stromy – obligátní turistický cíl, který se ve skutečnosti moc hezky fotí, a třeba sednout si pod strom a posvačit, to mi přijde úplně úžasné. Prameny – byly trošku o něčem jiném, bylo jich pár označených a většina neoznačených. Dnes již jsou označené, dokonce jsem si všiml, že ty tabulky dělají v našem stylu, turistické spolky se toho chopily. Praha, město věží – bydlím tam už třicet let, kolem věží dnes a denně chodím. Knížka o věžích vyšla asi před čtyřmi lety, ale byl to pohled na Prahu z dálky. Nikdo si ale nedal práci, aby to do těch věží vystoupal, promluvil s lidmi, co mají věže ve své správě. Z každé věže je na Prahu jiný pohled, vzniká milion kombinací, Praha je neufotitelná. Různá světla, různé roční doby.

Na čem pracujete právě teď?
ilustračné foto Musím říct, že se to hodně rozjelo, ty seriály, že už to téměř nestíhám, protože to není moje zaměstnání, je to můj koníček. Jako zaměstnání dělám hraný filmy, které dělám pořád dál. Právě před týdnem jsme dotočili seriál, který se jmenuje Kus dřeva ze stromu, má 25 dílů a co jeden díl, to jeden typ stromu, javor, dub, akát. Pak sem si říkal, že ještě udělám přehrady, a potom hvězdy s panem Grygarem, a pak možná udělám seriál o zapomenutých zámeckých zahradách.

Přešli jste celou republiku, můžete dát tipy na nejhezčí rozhlednu, strom nebo pramen řeky?
Tak pramen to můžu říct hned, je to nádherné místo, pramen řeky Radbuzy. Je to jedna z těch čtyř řek, ze které vzniká v Plzni Berounka. Pramen je v kopcích u samoty Závist, u Bělé nad Radbuzou. Taky Bílina v Krušných horách je krásná. Tato řeka je po celém svém soutoku zdevastovaná, protéká povrchovými doly, je ponížená, ale ten pramen na kraji Slepičí stepi je krásný. S rozhlednami to není tak jednoduché. Od roku 2000 vzniklo 150 nových rozhleden, ty, co byly zříceninami, jsou obnovené, tak tam se trochu ztrácím. Pro mě je to asi rozhledna na Křemešníku, a taky Praděd. A památný strom, to je pro mne javor u Věstonovic nedaleko Třebíče, javor jak z pohádky, javor, o kterém jsem si myslel, že je to zapomenutá dekorace z natáčení. Je úplně dutý, obrovský jak velká místnost. Dnes je z něho už jenom obvod, ale ta skořepina je tlustá a dá se do něho vlézt. Tenhle strom, když jsem uviděl, mě úplně fascinoval.

Já mám při sledovaní vašich seriálů pocit, že nejde jen o turistické putování, ale i o rozjímání nad životem.
Máte pravdu, to nikdy nebylo jen turistické putování. Já jsem si řekl, že jako první je důležitá písnička, co vím jako dramaturg hraného filmu, že když se je čeho chytit, tak lidi se k tomu budou vracet. Hudba nás oslovuje mimoverbálně a citově. Druhá věc je ta turistika, aby lidi měli kam jít a jak strávit volný čas. Třetí věc, které si ne úplně každý všimne, je to filozofování skrze stromy, prameny, rozhledny. A to mě bavilo nejvíc. Jde o závěrečné eseje na téma bytí, vlastně, jak vidím ten svět já.
Petra Zámečníková
Foto: autorka