* 21. 2. 1942, Dubové - Podkarpatská Rus
Malíř Jiří Sopko je jednou z nejvýraznějších osobností české nové i permanentní figurace. Za svého života prošel stovky kilometrů od východu na západ po Mnichově rozbitém, pak obnoveném a nakonec zaniklém Československu. Všude v něm však byli, jsou a budou lidé. Ti ve své různorodé člověčině jsou také dominantou jeho velikého výtvarného díla.
V průvodci Klubu čsl. turistů Země Slovenská a Podkarpatská Ruská (1933, Praha) čteme: „V obcích Ganiči a Dubovém tkají pěkné koberce. Míjíme cestou skupiny urostlých Rusínů a pestré skvrny barvitých krojů ženských, míjíme řady dřevěných domků a židovské krčmy a soutěsky na břehu řeky…“ Zde v Dubovém se narodil již otec budoucího malíře. Jeho děda však pocházel ze Spišské Soboty, z rodiny luteránů, většinou farářů, jenom děda a praděda byli fořti u grófa Thökölyho na Spiši. V knize Petra Volfa Rozhovory s výtvarníky (2003, Praha - Litomyšl) Jiří Sopko dál vzpomíná: „…před Rusama jsme poté utekli do Šafárikova, a pak do Dunajské Středy, odtud již do Kladna, odkud pocházela matka. Bydleli jsme u babičky v Dubí pod Kladnem.“ Po Dubovém - Dubí. Kdo ví, jestli symbolika dubu, rodící se již v antice, blízká Keltům, Germánům i Slovanům jako příbytek bohů a označující vlastnost „lidí dubu“ - odvahu, rozhodnost, zásadovost i duchovní a tělesné síly, není víc než dost přítomná i v životě a díle J. Sopka.
Na Kladně navštěvoval J. Sopko výtvarný kroužek malíře Všetečky. Za Kladno též závodil (oštěp, skok do výšky a dálky, běh, později s malířem J. Načeradským) a jako muž narozen ve znamení Ryb bral vodu jako „pravý živel“ svého života. Léta 1960-1966 patřila studiu na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. A. Pelc). Blízká byla i figurální malba prof. K. Součka. Na AVU byl v letech 1969-1971 J. Sopko asistentem u prof. J. Smetany, od roku 1990 též profesorem, v roce 2002 byl zvolen rektorem. Je též členem Sdružení 12/15 a od 1992 členem Umělecké besedy. Účastnil se kolektivních výstav Nová jména (1967) a Nová figurace (1970, Brno). Poprvé individuálně vystavoval v pražské Nové síni v roce 1970. Monograficky jeho dílo zpracoval J. Kroutvor (1990, Odeon, Praha).
Nosný program tvorby představuje malba a kresba („i když jsem nikdy neměl ateliér a maloval jsem v kuchyni i na chalupě“). Spolu s ní je to i pastel, akvarel, dřevoryt, sochařina (hlavy z kovu, keramiky i dřeva) a scénická tvorba (ve spolupráci s mimem C. Turbou).
Bytostně osobnostní i autentická tvorba J. Sopka je z rodu evropské i české nové figurace. Ze starších předchůdců možno uvést Belgičana J. Ensora, z malířů šedesátých let Horsta Antese i výborné české - F. Ronovský, J. Jíra a generační souputníci R. Němec, J. Načeradský, M. Rittstein, J. Grimm, sochař K. Gebauer aj. Ve svérázné hravosti a spontánnosti je tato tvorba blízká i dětskému výtvarnému projevu - hlavonožci, kráčející postavy, zářivé barvy, groteskní stylizace figur trpaslíků… Jiří Sopko má blíž právě k této hravé, občas i kruté „groteskní nadsázce“, než k existencionálnímu traumatu nových mýtů a demytizace expresivní figurace obav, nejistot, úzkosti a sartrovského hnusu z poznání - „bližní toť peklo“. V jeho díle je přítomen „úlevný humor i témata groteskně-hedonistická“ v podobách narativizmu i zastavení a meditací o tom, jací jsme, o čem jsme, jak a proč. „Hlavním inspiračním zdrojem je pro mne člověk a dějiny umění“, říká malíř, který rozhodně ve svém díle vroucně prožívá člověčenství člověka a který zároveň tvrdí, že „jedině při malování a sbírání hub dokáže zapomenout na všechno… Ale! Ale i když nemaluji, myslím v obrazech.“
Jiří Sopko vystavoval v bratislavském Českém kulturním centru již dávno, v roce 1993. Škoda. Jeho díla by si rozuměla s obrazy Ladislava a Jana Bergera i se všemi lidmi, kteří s úsměvem, radostí, trpkostí, ale pravdivě vidí člověka jako bytost nesoucí hrdost, vážnost i srandu a břemeno své existence. Ve jménu těchto vrstevníků (i sebe sama) na dálku pozdravujeme Jiřího Sopka, zdá se, že v předposledním čísle České besedy.
Bohumír Bachratý
