Krásno patří věčnosti

Ve čtvrtek 11. října byla v SNM v Martině v Muzeu kultury Čechů na Slovensku zpřístupněna výstava nazvaná Krásno patří věčnosti. Věnovaná je tvorbě knihařské dynastie Vrtílkových - otce, Jana Vrtílka, mistra uměleckého řemesla, pocházejícího z moravského Vyškova, a jeho dcery – umělecké knihařky Ludmily Mlichové.
Z vernisáže výstavy Jan Vrtílek byl vyučeným knihvazačem. Cesta za uplatněním ho v 20. letech 20. století přivedla z rodné Moravy do Žiliny, která se stala na téměř sedm desítek let jeho domovem. Povolání knihaře vykonával s takovou láskou a porozuměním ke knize, že při hledání výsledné podoby knižního díla se stal vyhledávaným a uznávaným partnerem autorů i výtvarníků, a byl skutečným mistrem uměleckého řemesla.
Komisařka výstavy Eva Králiková o něm v katalogu k výstavě píše: „Rodák z Vyškova na Moravě, vyučený knihvazač, našel své místo v životě, v práci, v dokonalém rodinném naplnění právě v Žilině. Jeho dílna byla prostorem, kde doslova žil s knihou, prociťoval její námět, její neklid, ale také pohodu. Svoje pocity přetavoval do strohých, přísně laděných křivek nebo přímek vyjadřujících v jeho představách náladu, kterou se mu přimlouvala. V umění zlacení, kterým zvýrazňoval ušlechtilost linky, dokonce dosáhl světovou úroveň. Jan Vrtílek se setkával nejen s majiteli knih, ale i s jejich autory a mnohými výtvarníky, aby v prostředí dílny prožíval jejich výpověď a našel tak s nimi společnou výrazovou řeč. Výsledkem byl adekvátní výtvarný projev – tvář knihy.
Jemnou rukou mistra, cítícího její vnitřní život, vstupoval do konečného výrazu těmi nejpřirozenějšími materiály, zvýrazňujícími neopakovatelné fluidum její výpovědi. Tvořil, ale i zachraňoval, speciálními nástroji laskavou rukou z knih stíral minulé křivdy, vracel jim podobu, kterou setřel čas, ale zejména necitlivý přístup člověka.“ On sám svoje celoživotní dílo shrnul do myšlenky: „Celý život jsem sloužil knize, jak nejlépe jsem dovedl.“
Dílo mistra Vrtílka je už uzavřené. Jeho pokračovatelkou se stala jeho dcera Ludmila Mlichová. Rodinnou tradici tvořivě inovuje, přenáší do nových dimenzí, řemeslo povyšuje na umění. Kromě toho, že odvážně a invenčně vstupuje do procesu zrodu knihy, patří jí zásluha za obnovení genia loci čarovného prostoru nacházejícího se na „žilinském horeměstí“, připomínajícího hradčanskou Zlatou uličku, označeného nápisem Knihařská dílna. Návštěvník zde nachází osobitý svět a nemůže nezachytit všechny pozitivní emoce i tvořivé hledání související se službou fenoménu nazývaného pojmem krásna kniha. Opět citát z katalogu výstavy: „Lidka Mlichová nadále pracuje s nástroji, které používal její otec. I to je pramenem zvláštní atmosféry, zvláštního pocitu při vstupu do tohoto dnes už skutečně historického starožilinského prostoru, plného tvořivosti, precizní řemeslné práce, ale především úcty a pokory ke knize, k tomuto zázraku lidstva, který nikdy nepřestane mít své obdivovatele a ctitele.“
Výstava Krásno patří věčnosti je věnovaná dílu obou osobností – otce i dcery. Nabízí návštěvníkovi nevšední možnost poznat to, co je za jiných okolností určeno jen úzkému okruhu milovníků, až fanatiků – bibliofilům, zázrak knižního umění v jeho esenciální podobě, zázrak proměny myšlenky na umělecký artefakt. I přes to, že jeho součástí jsou i knihy vícenásobně oceněné v soutěži O nejhezčí knihu roku, je výstava výpovědí o čisté radosti ze služby krásnu a zároveň výpovědí o ne každodenním vztahu, o ne každodenní skromnosti a pokoře.
Hana Zelinová
Foto: Michal Pišný