Historie česko-slovenských vztahů
(úvod z publikace Almanach Českého spolku na Slovensku, Bratislava, 1999)
Evropu dvacátého století charakterizují dvě protichůdné tendence: nárok národů na sebeurčení a sjednocování (integrace). Idey obou se táhnou novodobými evropskými dějinami jako pověstná červená nit a po zlomových společenských událostech se prosazují v konkrétních podobách.
Dohodou českých a slovenských vládních činitelů se l. ledna 1993 Československá federativní republika rozdělila ve dva samostatné státy: v Českou republiku a ve Slovenskou republiku. Za hranicemi vlasti se tak naráz ocitlo okolo šedesáti tisíc Čechů, Moravanů a Slezanů žijících na Slovensku a přibližně tři sta tisíc Slováků na území České republiky.
Ve smyslu mezinárodního práva vznikly dvě nové národnostní menšiny, nejmladší ve střední Evropě. Vznikly za neobvyklých podmínek a jejich charakteristické znaky jsou pro menšiny v běžném slova smyslu atypické. Vyplývají ze vztahu obou národů před vznikem, během existence i po zániku společného státu, přičemž jeho vznik a zánik se v relativně krátké době sedmdesáti let zopakoval dvakrát.
O české menšině na Slovensku se ví jen málo nebo téměř nic. A to jak v České republice, tak na Slovensku. Rozhodly jsme se proto vydat publikaci, pojednávající o nás. Vycházíme z předpokladu, že nedílnou součástí novodobých českých dějin jsou i naše osudy, osudy Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří nikdy neopustili Československou republiku, svou vlast, pracovali pro její rozvoj často za značně ztížených podmínek a při finančním znevýhodnění, vždy a všude se hlásili ke svému národu a za jeho hranicí se ocitli bez své vůle.
Odlev české krve za hranice je skutečnost probíhající celými našimi dějinami, skutečnost, s níž se národ na jedné straně musí smířit, na straně druhé by ji však měl zaznamenat. A především se ptát, zda se česká krev v nové vlasti beze stopy rozplynula, nebo zda pro ni znamenala kulturní, sociální či náboženský přínos. Rovněž by stálo za zamyšlení, zda a kdy a za jakých podmínek česká krev zapomněla na svůj původ. Podle názoru moderních historiků národní dějiny netvoří jen soubor konkrétních událostí, ale vždycky zároveň i jejich dopad, jejich vnímání a přijímání a výklad, prostě náš subjektivní vztah k nim, který není a vlastně ani nemůže být jednotný.
Před zánikem Československa nebyli Češi žijící na Slovensku nikdy v postavení menšiny, česká komunita nikdy nebyla organizována, neexistovaly bariéry, které by ji dělily od většinového národa ani od rodné země. Za svou vlast pokládali celou Československou republiku, tedy i území na východ od řeky Moravy.
Podle názorů odborníků bývá přechod z pozice příslušníků státotvorného, resp. hegemonního národa do pozice národnostní menšiny vždycky složitý a psychicky náročný, zvláště je-li násoben traumatem ztráty vlasti, rozbitím nebo narušením rodinných svazků, existenčními problémy apod.
Život národnostní menšiny poskytuje nadto obvykle i dost příležitostí ke stížnostem, protože zvýšená citlivost příslušníků menšinového národa mívá tendenci vidět úmyslné křivdy i tam, kde se nedějí. V tomto případě zřetelně vystupuje specifický charakter české menšiny na Slovensku: nejvíce ukřivděna se cítila vládou své vlasti.
Úvodní historická stať o české národnostní menšině na Slovensku si neklade vědecké cíle. Je první svého druhu, a proto ryze informativní. Chce přispět k obnovení historické paměti, k lepšímu poznání českých a slovenských vzájemných vztahů, které byly nejen v minulosti, ale zčásti i dnes různým způsobem manipulovány a deformovány. Snažili jsme se nemíchat do naší práce politiku. Uvědomujeme si ovšem, že jde o téma značně choulostivé. A tak snad jen připomeneme, že to, co bylo ve své době politikou, je dneska historií, a čím víc se blížíme k dnešku, tím se hranice mezi oběma disciplínami ztrácejí. Naproti tomu neztrácí na platnosti teze, že pokud politici nemluví pravdu a politické strany upírají občanům jejich základní práva, jakým je např. právo svobodného pohybu anebo právo na vlast, potom už pouhé vyslovení pravdy a odmítnutí manipulace se stává politikou.
Za pomoc a cenné rady chceme na tomto místě upřímně poděkovat našim recenzentům a všem, kdo se na čtení rukopisu podíleli. Snažili jsme se o maximální nestrannost. Je ovšem pochopitelné, že rozdělení státu na nás jakož i na celou českou komunitu na Slovensku působilo zkratově. Byla to ztráta životních jistot. V odstupu několika let můžeme na některé věci hledět klidněji, bez palčivých emocí, ba vidíme za sebou i ne zrovna malé úspěchy. Leccos však stále bolí - a hned tak nepřebolí...

> > > kapitola 1. PREHISTORIE