Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů

1. PREHISTORIE

V charakteristice česko-slovenských vztahů se můžeme ztotožnit s převládajícími názory české i slovenské posttotalitní historie: Blízcí, a přece rozdílní. To je rozpětí, v němž se pohybují historické osudy a vzájemné kontakty Čechů a Slováků.
Podle obecně uznávaného názoru pocházejí oba národy ze západoslovanského předvoje, jenž přišel na území našich dnešních republik patrně v šestém století a vytvořil zde souvislé, ač řídké osídlení. Původně to byly jednotlivé kmeny, jejichž jména zčásti smetl čas. Sjednocovací proces začal asi v osmém století. Fyzikálně zeměpisné podmínky určily trojí středisko, jehož gravitace přetrvává dodnes: střední Čechy, jižní Moravu a západní Slovensko.
V devátém století přijaly tyto kmeny křesťanství. Brzy poté vznikl první státní útvar, který je nakrátko spojil - říše velkomoravská. Začátkem desátého století Velká Morava zanikla. O Slovensko, jež bylo patrně ze značné části v rukou domácích velmožů, nejdřív soupeřila česká a polská knížata, potom postupně integrovalo do říše uherské. Její osud pak Slováci sdíleli téměř tisíc let. Od r. 1490 se sice české a uherské království nacházelo v personální unii (pod společným panovníkem), avšak každé zaujímalo své specifické postavení, takže slovenská dějinná zkušenost je v mnohém ohledu odlišná od české.
Bylo ještě daleko do období páry, elektřiny a moderních pohonných hmot, které usnadňují dopravu a přesuny obyvatelstva, ale ani tak si nesmíme představovat život předcházejících věků v zápecní izolovanosti. Územní bariéry neexistovaly a vzdálenost nebyla nepřekonatelnou překážkou. Relativně malý prostor Evropy byl - od pravěku - protkán cestami, po nichž ze země do země proudil obchod, výrobní a technický pokrok, kultura a ovšem i vojsko a kolonisté. Potulní žáci i mistři pěvci minesengři i řemeslničtí tovaryši, jimž vandr a sbírání výrobních zkušeností předepisoval cech.
Většinou s údivem se dnes dočítáme, že třebas svobodné královské město Plzeň, metropole západních Čech, jež na základě privilegia císaře Zikmunda obchodovala beze cla po celé říši, udržovala od poloviny 15. století čilé styky s německými, polskými a uherskými městy, přičemž obchodním artiklem byl hlavně hovězí dobytek, který Plzeňané kupovali na západním Slovensku a v mnohatisícových stádech převáděli a prodávali do Bavorska.
Málo známá je rovněž skutečnost, že středověkou německou kolonizaci Uher provázela i skromnější kolonizace česká. Zatímco Němci vytvářeli četné enklávy, které se udržely do dvacátého století, přistěhovalí Češi rychle splývali se slovenským prostředím. Tomu napomáhala neobyčejná blízkost českého a slovenského jazyka, jež v Evropě nemá obdoby. Pojem kolonizace nelze ovšem chápat jako pouhý přesun cizího obyvatelstva do neosídlených nebo vysídlených (např. válkou zpustošených) míst. Většinou šlo o cílevědomý přísun odborníků-specialistů, znalců progresivních pracovních metod, např. při získávání a obrábění kovů.
Kontakty si v žádném případě nesmíme představovat jednostranné. Česká historie poskytuje nemálo příkladů působení Slováků v českém prostředí, ať už jde o časově omezené pobyty studentů na Karlově vysokém učení v Praze (od r. 1364), nebo o působení delší, jako tomu bylo např. v případě Vavřince Benediktiho z Nedožer (1555-1615), mistra pražské univerzity a autora české gramatiky, nebo proslulého lékaře Jana Jesenia, autora první veřejné pitvy v rudolfínské Praze a jednoho ze sedmadvaceti českých (!) pánů popravených na Staroměstském náměstí. Rovněž Mikuláš Štětina Bakalář, první jménem známý knihtiskař v kolébce českých prvotisků Plzni (zachovalo se 29 jeho titulů) a bakalář krakovské univerzity, pocházel patrně ze západního Slovenska (Nicolaus de Nova civitate = z Nového Města ?). Roku 1511 při tisku latinsko-českého slovníku připsal: ,,Tento vokabulář vyšel jest mezi lidi .., aby Čechové i tudiež Slováci latinské (knihy) ku vzdělání .. čísti mohli."
O několik desítek let později se stal písařem Jana Popela z Lobkovic v Horšovském Týně Jan Silván, nejvýznamnější slovenský renesanční básník, jehož tvorbu výrazně ovlivnilo českobratrské kulturně-náboženské prostředí v moravských Ivančicích, kde od roku 1527 působil jako kazatel. Roku 1565 se usadil v Domažlicích. Po šesti letech vydal v Praze kancionál žalmických písní, které se zpívaly na melodii tehdy populární slovenské písně o Muráňském zámku. Kromě individuálních kontaktů dostávají se příslušníci českého národa na Slovensko i ve větších vlnách.
Tak např. etablování Karlovy univerzity přivádí na Slovensko četné vzdělance, uplatňující se nejen v duchovní sféře (kněží), ale i v administrativní správě (písaři a rozmanití vyšší protokolární úředníci).
V této souvislosti je zajímavá informace, že r. 1387 uherský sněm zavázal krále Zikmunda Lucemburka (bratra Václava IV.) nepřivádět na Slovensko cizince. Zřejmě proto, že se v Evropě od 60. let ozývají výrazné hlasy po reformě církve.
Přesto první slovenská listina, která vznikla roku 1422 na dvoře Zikmundova oblíbence polského šlechtice Stibora ze Stibořic, byla napsána česky s využitím některých slovenských slov.
Žilinský městský úředník Mikuláš z Litovle (u Olomouce) roku 1378 opsal německý text magdeburského práva. Douška, že lidé, neznalí německého jazyka mohou před soudem vypovídat ve své mateřštině, svědčí o silném postavení místních Slováků. Po sto letech, kdy se Slováci prosadili i v městském zastupitelstvu, přeložil fojt Václav Pangrác a písař Václav z Kroměříže právní kodex do slovakizované češtiny. Žilinská kniha je nejstarší zachovaná městská kniha na Slovensku a zároveň nejstarší právní památka napsaná v domácím kulturním jazyce.
K vpravdě masovému kontaktu českého a slovenského obyvatelstva dochází v období husitství, za tzv. spanilých jízd a regentství Jana Jiskry z Brandýsa. Husitští hejtmané ovládli množství hradů a založili četné vojenské tábory. Z nejmocnějšího západoslovenského husitského centra Trnavy uprchl německý městský patriciát. Při zápisech do městské knihy němčinu nahradila čeština. Východoslovenský Bardějov si zase vydržoval české písaře, aby mohl komunikovat s vojsky bratříků.
Toto období, které se vlivem nacionální historiografie obrozeneckých dob (Palacký) a totalitní éry stalo na výsost postaveným českým národním mýtem, zaznamenalo na Slovensku během posledního století několik diametrálně odlišných hodnocení. Starší maďarští historikové se staví k působení husitů rozhodně negativně. Za první ČSR se na otázce husitismu začala programově budovat idea československé vzájemnosti, zatímco slovenští katolíci ji brali s ostražitou rezervou, přecházející, zejména během slovenského státu, v jednoznačné odmítnutí. Po roce 1948 přišla ke slovu zaktualizovaná teorie o pokrokových šiřitelích antifeudalismu. Dnešní historici jí vyčítají zamlžování negativní stránky husitských výprav jako rabování a vypalovaní vesnic a městeček. Výčitka oprávněná, ovšem musíme brát v úvahu, že plenění nepřátelského území bylo řečeno dnešními slovy strategickou úlohou vojska jako takového a průvodním zjevem války vůbec. Destrukce husitských válek měly primární dopad na země, odkud války vzešly, tj. na české země. Další hromadný příchod Čechů nastává po porážce vojska vzbouřených stavů na Bílé hoře, resp. na základě mandátů císaře Ferdinanda II. proti nekatolickým stavům r. 1627 a 1628.
V naději, že stávající stav je dočasný a brzy se změní, usazovali se emigranti zejména na západoslovenském pohraničí: u Púchova na panství knížete Jiřího Rákocziho, na Trenčínsku a Nitransku, kde je přijímali Illésházyové, Thurzóové, Nádaždyové, Nyiáriové, Révaiové.
Od roku 1636 působí v Trenčíně tiskárna exulanta V. Vokála, který tiskl především v české řeči. Pod Vršatcem nalezl azyl českobratrský kněz Mikuláš Drábek (Drabecius), přítel J.A. Komenského a vizionář, věštící pád Habsburků. Významnými středisky české a moravské emigrace se stala Senica, Holíč a hlavně Skalica, vůbec prvé útočiště exulantů. Už r. 1628 sem zavítala skupina 26 evangelických kněží. Po dvou letech se zde objevili českobratrští kazatelé a město se stalo střediskem Jednoty českých bratří, kteří se r. 1644 přihlásili k reformovanému (helvétskému) vyznání, ke kalvínství. S emigranty se ovšem setkáváme i jinde.
Roku 1636 vydal v Levoči na východním Slovensku těšínský rodák Jiří Třanovský (latinsky se psal Georgius Tranoscius) Citharu sanctorum, jeden z prvních slovenských tištěných evangelických kancionálů, který po staletí sloužil i jako zdroj národního uvědomění. Třanovský nalezl od r. 1629 azyl na Oravském zámku u zeměpána Jána Sunega, zetě všemocného palatína Juraje Thurzy, a skončil jako farář v Liptovském Mikuláši. Cithara sanctorum se stala nejen nejužívanějším zpěvníkem slovenských nekatolíků, ale zároveň i modelem prvního slovenského katolického kancionálu Canthus catolicus, vydaném rovněž v Levoči r. 1655. Asi sto písní je v obou knihách shodných, přičemž písně českého původu výrazně dominují nad latinskými a nad písněmi ze slovenského prostředí (180 : 62 : přes 40).
Literárně činný Jacobus Jacobaeus, někdejší evangelický farář u sv. Michala na Starém městě pražském pokračuje (po přechodném období na dvoře ,,zimního krále" Fridricha Falckého v Holandsku) na faře v Prešově. S novým prostředím se tak ztotožnil, že vydal dějiny slovenského národa od nejstarších dob a první slovenskou národní obranu - Slzy, vzdychy a prosby slovenského národa.
Nezanedbatelná, třebaže pouze čtyřletá je působnost J. A. Komenského na škole v Sárospataku na sedmihradském panství knížete Rákocziho, k němuž, jako k mocnému a na český trůn aspirujícímu zeti vzdorokrále Fridricha Falckého, skládal nejedny ze svých klamných nadějí. Ty ovšem navždy pochovala nenadálá smrt mladého páru. Při cestách z Lešna do Sárospataku se Komenský v letech 1650 a 1654 stavoval také v Markušovcích nedaleko Spišské Nové Vsi u dcery Doroty Kristiny a zetě Jana Molitora, syna moravského kazatele. Kromě nich zde bydlela i Komenského láska z mládí Johana Laneciová. K Markušovcům však Komenského nevázala jen rodinná pouta, nýbrž i politické zájmy. Brány tehdejšího Markušovského hradu, jejž odjakživa vlastnil vzdělaný uherský rod Mariássyovců, se otvíraly dokořán všem členům Jednoty bratrské, kteří sem přišli na pozvání učit.
Markušovští zemané měli totiž neustálé spory se spišskými Němci, zejména s Levočany, a tak nemínili posílat své syny do německých škol. Zřídili proto magnátskou školu přímo na hradě. Učitele do ní vybírali Pavel a Ján Mariássy přednostně ze Slovenska a z Čech a údajně zvali i Komenského. Ten však pozvání nemohl přijmout, poněvadž byl právě vázán slibem pomoci Rákocziovcům při osvobozování českých zemí. Podle dostupných pramenů neznal Komenský pouze Markušovce, ale pobyl také v Levoči, Bardějově, Košicích, Prešově, Kežmarku, ve Skalici, v Trnavě i Púchově.
Česko-slovenské kontakty se nezpřetrhaly ani v období protireformace.
R. 1665 začala v Žilině pracovat tiskárna J. Dadana, který tiskl hlavně české knihy. Členové nejmocnějšího řádu jezuitského se svým dílem výrazně přiklánějí k češtině. Přímému vlivu českého jezuitského písemnictví podléhali průkopníci katolické protireformace na Slovensku, soustředění především v Trnavě. O úzkých vazbách svědčí např. sochy barokního patrona České země sv. Jana Nepomuckého, rozseté po území dnešního Slovenska, jakož i činnost jezuitské tiskárny v Trnavě, kde se tiskly rovněž učebnice pro řádové školy v zemích Koruny české.
Řeholní řády, rozšířené po celé Evropě, běžně přesouvaly své členy podle vyšších potřeb bez ohledu na hranice světských států. Jediný příklad za všechny: Nejvýznamnější představitel slovenské církevní hudby 18. století a autor slavné Vánoční mše F dur, františkán Edmund Pascha pocházel z Kroměříže.