Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů

3. OD R. 1848 PO VZNIK SPOLEČNÉHO STÁTU

Po kodifikaci Štúrovy spisovné slovenštiny nastává mezi českým a slovenským národním hnutím chlad a odcizení, přerušené jen revolučním obdobím v letech 1848-1849.
Směr a pohyb revoluce byl plný zvratů a nedal se předem odhadnout. Druhého dubna 1848 se štúrovci ve Vídni sešli s představiteli v Rakousku žijících slovanských národů, především s Čechy. Jednají o společném postupu, navrhují svolání Slovanského sjezdu do Prahy. Ještě v dubnu Štúr osobně sonduje situaci v Praze. V revoluční euforii sklízí nečekané úspěchy: nevraživost vůči ,,jazykové odluce" je překonána. V Uhrách se slovenská otázka blížila k definitivnímu rozuzlení. Koncem dubna přijalo třítisícové shromáždění v Brezové p. Bradlem ,,Žiadosti slovenského národa v Stolici Nitrianskej", čímž vyvrcholilo lidové hnutí na západním Slovensku. Uherská vláda poté vyhlásila ve slovenských stolicích stanné právo. Tím omezila možnost shromažďování a svobodu projevu. V květnu na menším shromáždění v Liptově byl vyhlášen požadavek přebudování Uherska na federativní stát se slovenskou autonomií. Než organizátoři předali petici panovníkovi, vládě a sněmu, vyhlásila uherská moc legální petiční akci za protiústavní a panslavistickou a na Štúra, Hurbana a Hodžu vydala zatykač.
Všichni tři nalezli azyl v Praze. Na Slovanském sjezdu - konal se 2. až 12. června 1848 - patřili k nejaktivnějším a nejrevolučnějším. Proklamovali, aby slovanské národy přestaly brát ohled na Uhersko nebo Rakousko a vzaly osud do svých rukou. Vstřícný návrh Palackého na vytvoření společného státu však odmítli. Navzdory krajně nepříznivé uherské situaci, navzdory zatykačům na své osoby, ba dokonce v rozporu s vlastními revolučními prohlášeními setrvávali na programu petičních žádostí, který si chtěli na Maďarech vynutit rokováním, případně i bojem - za přislíbené pomoci českých vojenských odborníků a Chorvatů.
Během Slovanského sjezdu vypukl v Praze boj. Slovenští zástupci se postavili na barikády a setrvali do porážky pražského povstání.
Maďaři i nadále odpírali Slovákům jakákoliv národní práva. V září proto Štúr vyhlásil jménem Slovenské národní rady autonomii Slovenska. Poprvé v dějinách vystoupili Slováci v samostatném ozbrojeném povstání, jehož hlavními veliteli byli Češi Bloudek, Zach a Janeček. Slovenské povstání podpořilo rovněž množství dobrovolníků z Čech i Moravy. Představa spojení do jednotného státu se stávala reálnější. 6. října vypuklo povstání ve Vídni: proti posilování konzervatismu, proti slovanským ambicím a na obranu kossuthovské moci. Císař Ferdinand uprchl do Olomouce, říšský sněm do Kroměříže. Zde se rokovalo i o budoucím uspořádání říše.
29. ledna 1849 vyhlásil Hurban v Turčianskom Svätom Martině poprvé nový slovenský program. Požadoval oddělení Slovenska od Uherska a slovenskou autonomii v rámci monarchie. Krátce poté předložil Palacký říšskému sněmu podrobně vypracovaný projekt federalizace monarchie, kde se poprvé oficiálně objevilo státoprávní spojení českých zemí a Slovenska v rámci habsburské říše. Sněm návrh nepřijal. Nový císař, osmnáctiletý František Josef I., sněm rozpustil a vyhlásil tzv. oktrojovanou (vnucenou) ústavu, jíž vyvrcholily snahy o utvoření jednotného rakouského státu. Nová ústava platila pro celou monarchii. Vyhlásila společné rakouské občanství, celní a obchodní území, právní řád a soudní systém a oklestila práva korunních zemí, zejména nezávislé postavení Uherska.
Vzápětí však maďarská armáda vytlačila císařskou armádu z území Uher. Sněm v Debrecíně svrhl Habsburky z uherského trůnu a prohlásil úplnou samostatnost Uherska. Ve Vídni začali působit slovenští vládní důvěrníci jako poradcové vlády a slovenská deputace předložila panovníkovi prosbopis s opětovným požadavkem slovenské autonomie ve federalizované říši. Panovník petici nepřijal. S vojenskou pomocí ruského cara přinutil maďarskou armádu ke kapitulaci.
Krátce poté uveřejnili slovenští vládní důvěrníci memorandum, v němž se vyslovili za oddělení Slovenska od Uherska a za slovenskou autonomii v rámci monarchie. Ve Vídni se na nejvyšší vládní úrovni začalo rokovat o budoucnosti Uherska, od něhož bylo odčleněno Sedmihradsko, Chorvatsko, Vojvodina, ne však Slovensko. Toto rozhodnutí se nezměnilo ani poté, co slovenská delegace odevzdala císaři další (a poslední) petici se žádostí o zřízení Slovenska jako korunní země. V listopadu 1849 byl v Bratislavě slavnostně rozpuštěn slovenský dobrovolnický sbor. Následné období Bachova absolutismu chápali čeští i slovenští národovci za období zmařených nadějí. Do revoluce vstupovali s národním politickým programem. Po jejím potlačení a po neúspěchu Palackého návrhů společného česko-slovenského státu se v Čechách vrátili k požadavku obnovy českého království v rámci habsburské říše. Slovenský program byl nadále orientován na Uhersko. Snahy o dorozumění však Maďaři ostře odmítali. Vídeň redukovala národnostní otázku na otázku jazyka, rozvoje národní kultury a školství. Toho pohotově využili Češi i Slováci. Slováci měli základní školství s domácím vyučovacím jazykem. Na gymnáziích se do r. 1848 vyučovalo latinsky, příp. německy nebo maďarsky. Porevoluční absolutismus modernizoval střední školství. Vládním nařízením se i na středních školách mělo vyučovat mateřským jazykem. A tak ze 27 gymnázií na území Slovenska se v 8 začalo vyučovat česky, v dalších 4 byla čeština jedním z vyučovacích jazyků a na ostatních se stala vyučovaným předmětem. Slovenští a čeští profesoři upevňovali studentům slovenské národní vědomí. Na většině státních gymnázií však češtinu i slovenštinu brzy nahradila maďarština a němčina, které během 70. let úplně převládly. Slovenští vlastenci proto založili nestátní církevní gymnázia, kde se vyučovalo slovensky. Dvě evangelická (Turč. Sv. Martin a Revúca - tam studovali i Češi) a jedno katolické (Kláštor pod Znievom). Tato gymnázia byla významnou oporou slovenského národního života.
Po prohrané rakousko-pruské válce maďarští nacionalisté využili oslabené pozice Rakouska (a patrně i sympatií císařovny Alžběty) a urychleně prosadili tzv. rakousko-uherské státoprávní vyrovnání. Monarchie se rozdělila na dva federativní státy, na Rakousko-Uhersko (1867).
Dualismem se český a slovenský národ od sebe prudce oddělily (i vnitrostátní hranicí!). Pro oba národy však představoval nebezpečnou hrozbu.
V duchu stále intenzivnějšího nacionalismu se Uhersko, prohlášené za jednonárodní stát, snaží co nejrychleji pomaďarštit ostatní nemaďarské obyvatelstvo. Začalo odbouráním duchovních zdrojů. Na Slovensku to znamenalo likvidaci Matice slovenské a všech tří slovenských gymnázií (r. 1874). Slovenskému obyvatelstvu hrozil zánik národní identity.
Česká inteligence si uvědomila, že v takovém případě by se Češi ocitli v nebezpečné izolaci, odříznuti od širšího slovanského zázemí. Jako Lužičtí Srbi. Na zesílený národní útlak Slováků proto zareagovala protestními akcemi. Štúr byl mrtev (r. 1856), M.M. Hodža zemřel v exilu (v Českém Těšíně r. 1870) a poslední z hlavních iniciátorů štúrovské slovenštiny J. M. Hurban odpověděl pokusem o znovuzavedení češtiny do slovenské literatury (almanach Nitra 1875-1877, kam přizval i české autory). Tím signalizoval, že se přidává k českému národu i politicky a národně. Nacionálním trendům se nezpronevěřili ani Němci. Smlouvou mezi Rakousko-Uherskem a Německým spolkem (r. 1879) se v rakouské části monarchie (Předlitavsku) značně posílil německý vliv a německý nacionalismus. Šlo o to, prosadit na tomto území, zahrnujícím i země Koruny české, němčinu jako státní jazyk a přetvořit je na druhý německý stát, úzce spjatý s Německou říší.
Toto reálné nebezpečí česká politika nepodceňovala. Navíc musela čelit snahám domácích Němců rozdělit země Koruny české podle národnostního principu, což by znamenalo konec českého historického státního práva, na jehož tradici se domáhala českého národního sebeurčení v rámci monarchie. V kritické situaci hledala česká politická reprezentace (Rieger) oporu u těch, kdož uplatněním historických práv už svébytnost na Vídni prosadili - u Maďarů. Spojenectví se ukázalo nereálným. Možná byla nanejvýš dohoda o vzájemné neutralitě, tj. o nezasahování Maďarů do česko-německého sporu a nezasahování Čechů do sporu Maďarů a Slováků. Ani to nemělo dlouhé trvání. Od polovice sedmdesátých let se v Praze začalo programově formovat slovakofilské hnutí (A. Heyduk, J. Pokorný, J. Holeček, I. Herben, K. Kálal), vrcholící v následných dvou desetiletích. Jeho přičiněním vycházejí básně J. Botty, S. Tomáška, J. Sloty. Krátce po Hurbanově vystoupení přicházejí do Prahy slovenští studenti, kteří by doma museli studovat jen na maďarských gymnáziích. Z prvních to byl J. Vlček, syn Čecha a Slovenky, který s malířem Socháněm a kolegy založili akademický spolek Detvan (r. 1882), jenž sehrál nezastupitelnou roli při utužování idey česko-slovenské vzájemnosti a česko-slovenské jednoty, vrcholící na jubilejní, a především Českoslovanské národopisné výstavě v Praze (r. 1895), kde byla hojně zastoupena slovenská hmotná kultura a folklór.
Spolek Detvan se podílel i na vzniku a činnosti Českoslovanské (resp. Československé) jednoty (r. 1896), což byl obranný spolek proti německému a maďarskému nacionalismu. Jednota měla chránit český národ a český jazyk v ohrožených pohraničních oblastech, avšak záhy všechny aktivity přešly výlučně na Slovensko, kde byla situace nesrovnatelně horší. Československá jednota posílala na Slovensko knihy a časopisy (celé knihovny), přispívala na pomoc slovenské žurnalistice (do 1. světové války sumou 40 000 zlatých), finančně pomáhala slovenským studentům, a to nejen na českých vysokých, ale i na středních školách, protože v Uhersku až do konce války nebyla ani jedna slovenská střední škola.
S Detvanem úzce souviselo vydávání časopisu mladé slovenské inteligence Hlas. V pozadí jeho vzniku stál univ. prof. T. G. Masaryk, duchovní vůdce liberální a demokratické slovenské akademické mládeže (hlasistů) a iniciátor jejího hnutí. V Detvanu se formoval např. Kukučín, Krasko, Tajovský, M. R. Štefánik, tolstojovec Makovický a Škarvan, syn českého finančníka a Slovenky z Liptova, Šrobár a mnozí další.
Česko-slovenská vzájemnost se v první etapě chápala především literárně (což lze dobře sledovat na práci Detvana pod vedením J. Vlčka a M. Kukučína), později, po nástupu razantně nacionálně orientovaných mladočeských politiků, se stále zřetelněji jevila jako perspektivní program politické jednoty při respektování jazykové odlišnosti (Detvan pod vedením V. Šrobára a M. R. Štefánika). Nejdále zašel T. G. Masaryk uvědoměním si, že Slováci svým počtem jsou s to vyvážit německé obyvatelstvo zemí koruny České.
Původně zřejmě poněkud romantické a citově zainteresované slovakofilské hnutí se začátkem našeho století mění v součást české národní politiky a slovenskou otázku pokládá za bytostní otázku českého a slovenského národa jako celku, tedy za otázku národa československého. Někteří nadšenci přicházejí přímo na Slovensko podporovat národní hnutí (MUDr. I. Hálek, botanik Vraný), jiní poukazují na nutnost navzájem se setkávat a organizovat. Centrem česko-slovenské vzájemnosti se stává východní Morava s městy Hodonín a Luhačovice. První sjezd ,,přátel Slovače" (Hodonín, srpen 1905) uherská vláda ostře odsoudila. Dalším se snažila zamezit. Podnětem k jejich obnovení se staly krvavé události v Černové (1907), jež vyvolaly v Čechách bouři odporu a z A. Hlinky udělaly všude nadšeně vítaného národního mučedníka. Od srpna 1908 do začátku I. světové války organizovala Českoslovanská jednota v Luhačovicích každoroční porady českých slovakofilů a osobností slovenského národního života (P. Blaho, M. Hodža). R. 1911 oficiálně uznala spisovnou slovenštinu.
Přes všechny vzpomínané shody dvou malých západoslovanských národů, které v okamžicích životního ohrožení našly v sobě vzájemnou oporu, rakousko-uherský dualismus hned od svého vzniku podmínil a rychle prohluboval rozdíly v české a slovenské společnosti.
České národní hnutí se šíří co do hloubky záběru (zasahuje všechny vrstvy obyvatelstva) i teritoriálně a svůj politický program prezentuje na říšských sněmech a v tisku, zatímco u slovenských intelektuálů dualismus vyvolal hlubokou depresi, projevující se konflikty v rámci národního hnutí, nereálnými vizemi, mesianismem a romantickými mýty. O disproporcích na české a slovenské straně nejlépe napoví statistika: z cca 3 500 členů Českoslovanské jednoty je Slováků - sotva 150!).
V tomto období byl vybudován kompletní český školský systém včetně menšinových škol v národně ohroženém pohraničí a škol vysokých - zatímco Slováci ztratili svá tři gymnázia a ztrácejí i elementární školy. Utvořila se ekonomická základna české národní společnosti, zatímco maďarská vláda všechny podobné pokusy Slováků v zárodku likvidovala.
Markantní je politická a světonázorová diferenciace společnosti, charakteristická pro celou Evropu na přelomu století. V česko-slovenských intencích bývá obvykle podávána jako rozpor mezi českou moderností a slovenským ,,bolestínským zápecnictvím".
Slovenská společnost ovšem zdaleka není jednotná. Martinské centrum spojuje obrodu se staromilským hledáním vlastních domácích zdrojů a s nekritickým rusofilstvím (Vajanský). Odmítá Masaryka, jako příliš svobodomyslného pokrokáře a demokrata.
Rovněž vznikající katolické lidové hnutí (Hlinka) odmítá Masaryka, který z katolicismu přešel k protestantismu. Na druhé straně udržuje čilé kontakty s moravskými katolíky a náboženské poutě na Velehrad nebo do Šaštína se stávají manifestacemi česko-slovenské vzájemnosti.
Okolo časopisu Hlas (a později i časopisu Prúdy a Slovenský týždenník) se grupuje slovenská liberální a demokratická inteligence, přijímající Masarykovu filozofii a politiku (P. Blaho, V. Šrobár).
Formuje se slovenské dělnické hnutí a s pomocí českých sociálních demokratů vzniká Slovenská sociálně demokratická strana. (Redaktorem jejích novin je Čech E. Borek.) Podobně pokus o hnutí agrární (M. Hodža) nachází vzor a oporu v českém agrárním hnutí.
Další snahy o česko-slovenskou spolupráci překazila doma první světová válka. Projevily se však v zahraničí.
Už v září 1914 Češi a Slováci žijící v Rusku prezentovali carovi ideu utvoření společného státu s úzkou vazbou na Rusko.
V polovině následujícího roku předložil T.G. Masaryk zástupcům Dohody program utvoření samostatného československého státu jako národního státu Čechů a Slováků, za nějž se vyslovili Češi a Slováci žijící v Americe (Clevelandská dohoda 1915, Pittsburská dohoda 1918). Na samém sklonku války uznali představitelé velmocí tyto požadavky za oprávněné (prezident Wilson).
Doma se téměř doposledka uvažovalo v Čechách o sebeurčení na základě českého historického práva v rámci monarchie, na Slovensku o autonomii v rámci Uherska. V květnu 1917 předkládají čeští poslanci říšské radě manifest českých spisovatelů, požadující spojení českých zemí a Slovenska do autonomního útvaru v rámci federativně uspořádané monarchie. Vznikaly však též plány o připojení Slovenska nebo i Čech (Kramář) k carskému Rusku, o unii s obnoveným Polskem, příp. o trojunii (Polsko + Čechy s Moravou + Slovensko). Optimálním řešením se však stále více jevil program československého státu (Tříkrálová deklarace 6.1.1918). Rakouskoněmecká politická veřejnost na to zareagovala požadavkem na zřízení útvaru Deutschböhmen, zatímco maďarští politici se snažili - neúspěšně - přimět zástupce Slováků, aby slíbili věrnost Uhersku.
Mikulášská rezoluce (1.5.1918) stejně jako A. Hlinka a V. Šrobár v Martině (24.5.) odmítají však spojovat budoucnost Slovenska s Uherskem a požadují politické spojení s Čechy. Dne 28.října 1918 byla na manifestaci v Praze vyhlášena Československá republika. Večer přijal Národní výbor první zákon o vytvoření česko-slovenského státu. Za Slovensko zákon podepsal V. Šrobár. O dva dny později vznikla v Martině Slovenská národná rada, jež se Deklarací slovenského národa přihlásila k novému státu. Rakousko-Uhersko se rozpadlo. Versaillskou a trianonskou dohodou byl československý stát uznán mezinárodně. Básník Vladimír Roy nazval den vzniku ČSR ,,dňom zmrtvýchvstania na smrť odsúdeného národa".