Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů

4. ČESKÁ POMOC SLOVENSKU

ČSR byla v té době jediný demokratický stát ve střední Evropě. Svým vznikem daleko převýšila cíl dosavadních českých národně obrodných snah - územní a kulturně-společenské sebeurčení ve federalizovaném Rakousko-Uhersku - i slovenských autonomních snah v rámci Uherska. Proto byla zejména v Čechách přijata s velkou euforií jako nečekaný vzácný dar. Na Slovensku se to neobešlo bez vojenských srážek s Maďary, kteří obsadili dvě třetiny Slovenska a opustili je až v červnu 1919, po příměří vynuceném francouzským premiérem, předsedou mírové konference v Paříži. Československá armáda, postavená zatím většinou z mužů českých zemí, přitom ztratila v bojích 207 důstojníků a 7 305 vojáků. Avšak ani vztah Slováků a slovenských národovců k ČSR nebyl jednoznačný.
Z politických důvodů byla ČSR propagována a programována jako národní stát (jinak by byla pro dohodové mocnosti neakceptovatelná). Realita však byla jiná. Skloubení tří zemí (býv. Českého království, Slovenska a Podkarpatské Rusi) a sedmi národnostních menšin (německé, maďarské, chorvátské, polské, rusínské, židovské a romské) s výrazně odlišnou hospodářskou základnou, kulturou, historií a názorem na svět nebylo zdaleka bezproblémové.
Dokonce i státotvorné národy, pro něž byl tento stát instalován, tedy Češi a Slováci, se v něm sešli se značně diferencovanými dispozicemi.
Češi i Slováci se v duchu romantického nacionalismu národně utvářeli v 19. století. Jejich cesty k národní identitě však nebyly stejné.
Češi se konstituovali jako národ v opozici vůči Němcům. Zároveň však právě německým prostřednictvím. přijímali západoevropské civilizační přednosti, včetně liberalismu. Z pozic východních, tedy i Slovenska, byli proto a v radikálně národních kruzích dodnes bývají hodnoceni jako ,,zkažení Slované" nebo ,,slovanští Němci".
Slováci se jako národ konstituovali v mnohem složitějších podmínkách, v opozici vůči Maďarům a zároveň v opozici vůči Čechům, přičemž obě opozice byly na kvalitativně odlišné úrovni.
Kompletně strukturovaná a ekonomicky dost aktivní česká společnost byla po stránce kulturní, politické i světonázorové značně rozrůzněna. Tradiční slovenskou společnost tvořil především selský stav s tenkou vrstvičkou intelektuálů. Městský střední stav smýšlel maďarsky. Hegemonie církve nebyla otřesena liberalismem.
Podle I. Dérera ,,velká většina slovenského lidu byla mrtvou masou, která neměla ani národního, ani lidského uvědomění." Přitom rozbití hospodářské jednoty Uher mělo na Slovensko nepříznivý dopad. Kvalifikovaní maďarští pracovníci odešli, vázla doprava, rozklad administrativní správy dával popudy k výtržnostem a drancování. Rozvrat sociálně-ekonomického života země byl na dosah.
Vzhledem k předcházející silné maďarizaci projevil se absolutní nedostatek slovenské inteligence, která by obsadila Maďary uvolněná a zčásti i nově vzniklá místa státních úředníků, pedagogů, soudců, advokátů, duchovních, lékařů, zdravotních pracovníků, úředníků, železničářů, četníků, celníků, finančníků apod.
Z udávaných 526 osob hrajících ve slovenském národním hnutí významnější úlohu byli 2 inženýři, 5 soudců, 6 lékařů a 28 kněží. Podle statistiky z r. 1910 se ke slovenské národnosti - na podkladě mateřské řeči - sice hlásily téměř 2 miliony obyvatel (= 10,6 %), avšak ze 13 063 státních úředníků bylo Slováků jenom 36, z 5 313 notářů 38, ze 3 859 středoškolských profesorů 13, ze 2 770 učitelů měšťanských škol 3 a ze 2 893 soudců pouze jeden. Když MUDr. Vavro Šrobár, pověřený vedením Ministerstva pro správu Slovenska s plnou mocí, vyhlásil konkurz na místa učitelů ve slovenských školách, přihlásilo se 6 uchazečů!
K vyrovnání západní a východní části Československa bylo třeba začít od základu, a to ve všech směrech najednou. Jediným schůdným řešením se jevila ,,česká pomoc".
Překotně se budovaly silnice, železnice, školy, spořitelny, nemocnice, pošty, veřejné budovy i obytné domy. Většinu staveb řídili čeští odborníci. Při oslavách prvního desetiletí ČSR (1928) ocenil prezident Masaryk hlavně skutečnost, že i v těžkých poválečných letech dokázal nový stát postavit na Slovensku tři tisíce škol. Zpočátku na nich učili čeští učitelé. V rámci ,,české pomoci" přicházeli Češi, Moravané a Slezané na Slovensko. Svou novou úlohu chápali především jako vlastenecké poslání. Jako pomoc svému státu, republice. Pracovali na nejrůznějších postech. Prakticky všude. Při opětovném zahájení činnosti univerzity v Bratislavě nebo Východoslovenského divadla v Košicích, při budování Slovenského národního divadla v Bratislavě i při zakládání Slovenského rozhlasu. Stáli u zrodu slovenské vědy, slovenského školství, sportu, umění. Český učitel Karel Plicka moderní technikou - filmem Zem spieva - skvěle zpropagoval krásu a půvab slovenského folklóru doma i v zahraničí. Závažným momentem zde nepochybně byla neobyčejná jazyková blízkost. Podle ústavy sice byl oficiálním jazykem jazyk československý, uznávala se však jeho dvě znění - české a slovenské. Na Slovensku v praxi převládala slovenština, v některých případech byla přímo požadována. Kromě profesního působení se Češi angažovali i kulturně a společensky, zakládali nejrůznější kulturní a charitativní spolky a organizace. Závratnou rychlostí - během dvou desetiletí - se ubíjený a deptaný slovenský národ dostal na úroveň moderního národa střední Evropy. Byl to ve světě nevídaný zázrak, podávající na jedné straně důkaz, že náročné úlohy, nemající obdoby v evropském dění, se česká inteligence zhostila skvěle, na straně druhé, že výteční čeští učitelé našli neméně výtečné slovenské žáky. A přece byla česká pomoc přijímána leckdy s nedůvěrou a s rozpaky. Jak vzpomínají naši pamětníci, ubytování bylo většinou nouzové, takže zpočátku často přicházeli jen mladí svobodní lidé bez rodin. Ani o konfliktní situace nebylo nouze. Vysvětlení může jít jednak na účet obyčejné lidské nedokonalosti a běžných nedorozumění, jednak, a to je závažnější, na vrub rozdílného chápání společného státu, resp. pravomoci v něm.
Češi ho v podstatě pojali celý za svůj, a proto se vehementně chopili díla na nedostatkové straně, zatímco nezanedbatelná část Slováků chápala republiku jako spojení tří etnických oblastí a za svůj brala pouze ,,kus tej zeme pod Tatrami". Zásah Čechů pak mohl být interpretován jako zásah ,,ciziny" do interní slovenské kompetence, přičemž případný emocionální podtext se čerpal z nejrůznějších (i zkreslených, nadsazených a zavádějících) informací, zejména o českém nebo masarykovském liberalismu, volnomyšlenkářství, nevěrectví, husitismu apod.
Je pravda, že česká inteligence byla nositelkou ideje jednotného československého národa. Čechoslovakismus byl přece oficiální ideologií československého státu a při jeho zrodu a v počátečním období byl nutný a užitečný. Později se však ukazoval jako neudržitelný a právě jeho důsledné prosazování, resp. zpolitizování celé záležitosti budilo na Slovensku nevůli a mělo negativní odraz ve slovensko-českých vztazích.
Rozsah, hloubka a význam české pomoci, která se po r. 1945 částečně zopakovala, není bohužel ve veřejnosti příliš známa. Na české ani na slovenské straně. Taktéž osobnosti, nejednou evropského věhlasu, které se na ní vedle desetitisíců dalších podílely. Nadšení, obětavost, vlastenecký a profesionální zápal, výsledky hodné mezinárodního obdivu jako by během několika desítek let zavál staletý prach. O to víc zaráží, že z bratislavské univerzity, kterou doslova vybudovali, byli v roce 1939 slovenskými nacionalisty všichni čeští pedagogové vyhnáni, píší například čeští historikové Augusta-Honzák r. 1992!
Není v silách jedince, aby českou pomoc dostatečně vystopoval. Kdo dneska ví o českých architektech působících na Slovensku? O Moravanu, který založil slovenskou měšťanku v německém Smolníku? O českých stopách ve Vysokých Tatrách?
O české výtvarné komunitě? Někdo prostě po sobě zanechal větší, někdo menší pomník. Do jaké míry a kdy se nám ho podaří odhalit?
Na ilustraci aspoň několik informací o činnosti českých profesorů na Univerzitě Komenského v Bratislavě za první ČSR. Za první krok na tomto poli jsme vděčni slovenskému historikovi Doc. Dr. Jánu Mlynárikovi z Karlovy univerzity v Praze, jenž roku 1994 vydal první díl podrobné monografie Českí profesori na Slovensku. V Bratislavě byla oficiálně založena Alžbětinská univerzita r.1912, po dvou letech jmenováni i první maďarští profesoři. Pro nepříznivé okolnosti první světové války začalo vyučování až ve školním roce 1918/1919, a to velice skromně: v zimním semestru se zapsalo 48, v letním 41 posluchačů. Po měsíci se rozpadlo Rakousko-Uhersko, vznikla ČSR.
Bratislava byla osvobozena a definitivně připojena k ČSR až v zimě r. 1919. Prezident Masaryk i V. Šrobár byli za zachování Alžbětinské univerzity, její maďarští profesoři se ji však snažili do nového státu převést jako utrakvistickou, slovensko-maďarskou. Po zkušenostech s maďarizací ukázala se aktuální potřeba vybudovat slovenskou, resp. československou univerzitu, která by byla základním kamenem slovenské vědy a kultury a všestranně sloužila rozvoji slovenského národa. Tímto úkolem byl pověřen MUDr. Kristián Hynek, profesor Lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze.
Alžbětinská univerzita byla zrušena, maďarští profesoři výhodně penzionováni, ale i tak odmítli podepsat souhlas loajality ČSR a většinou odešli do Maďarska. K lepší ilustraci poměrů: S profesory lékařské fakulty bojkotovali rozhodnutí československé vlády i zaměstnanci Státní fakultní nemocnice a odešli všichni, kromě vrátného a jediné zdravotní řádové sestry! Prof. Hynek převzal v září 1919 od rektora a akademického senátu veškerý majetek zrušené univerzity a jako první rektor slovenské univerzity začal s jejím budováním. Bezprostředně po válce narážel na nesčetné těžkosti násobené nezájmem vládních míst o rozvoj univerzity. Proto se mu z projektu univerzitního městečka na Lafranconi podařilo zrealizovat jen kolej a vůbec se mu nezdařilo vybudovat přírodovědeckou fakultu. První z fakult začala pracovat lékařská (podzim 1919), kam r. 1919 přišlo 11 českých profesorů, následujícího roku 9, pak 4 a v letech 1922-25, kdy se budovaly teoretické ústavy, opět 9.
Začínalo se vlastně z ničeho. Kolektiv dvaatřiceti erudovaných odborníků s dlouholetou univerzitní a klinickou praxí v neuvěřitelně krátké době vybudoval kliniky a ústavy a položil základ moderního slovenského lékařství. Lékařská fakulta se od začátku budovala komplexně. Byly zastoupeny všechny obory a čeští profesoři jako přednostové klinik ze svých slovenských žáků vychovávali příští docenty, asistenty a sekundáře podle nepsaného pravidla, že je-li profesor Čech, jeho prvním asistentem má být Slovák. Tak např. chirurg Stanislav Kostlivý za 20 let vychoval asi 100 chirurgů, 8 univerzitních profesorů a 6 docentů). Na vybudování Lékařské fakulty Univerzity Komenského, kde vzniklo 27 vědeckých pracovišť, z toho 14 ústavů a l3 klinik, se podílely dvě generace českých profesorů. Jejich slovenští žáci a pozdější kolegové byli aspoň o generaci mladší. Z Alžbětinské univerzity přešel jediný asistent Jozef Dérer. Dalšímu Slováku, odchovanci pražské univerzity MUDr. V. Šrobárovi scházela klinická praxe a věnoval se aktivní politice.
Školním rokem 1921/1922 začala působit Právnická fakulta UK. Při jejím budování navázali čeští profesoři práva na model Alžbětinské univerzity, jejíž Státo- a právovědná fakulta měla 11 stolic a 15 profesorů. Vlastní charakter školy byl ovšem už neaktuální - monarchistický a hungaristický. Do r. 1938 vybudovalo 17 profesorů z Prahy i z Moravy a jediný Slovák A. Rath 16 seminářů a ústavů.
Pro zajímavost připomínáme, že řádným profesorem Alžbětinské univerzity byl jmenován i Vojtech Tuka, který se habilitoval v Budapešti. Jako maďarón nebyl k budování československé právnické fakulty přizván. Neuměl plynně slovensky, ale jako šéfredaktor deníku Slovák se angažoval v nacionálním politickém hnutí. Za spolupráci s maďarskými revizionisty, kteří chtěli připojit Slovensko zpět k Maďarsku, byl československým soudem odsouzen a vězněn. Na Právnické fakultě působil až za Slovenského státu, kdy byl zároveň ministrem zahraničí a předsedou vlády. R. 1946 byl popraven.
Ve školním roce 1921/22 se otvírala též Filozofická fakulta Univerzity Komenského. Její výstavba však byla mnohem složitější, protože zahrnovala různé obory filozofických, historických, psychologických, sociologických, etnografických, uměnovědních, estetických, archeologických a filologických věd.
V letech 1922-24 vzniklo na Filozofické fakultě 17 základních seminářů, nezbytných k chodu fakulty. Při jejich zrodu stáli výlučně čeští profesoři. Slovenští odborníci pracovali v politické a státní správě (A. Štefánek), J. Škultéty na náročnou organizační práci už neměl dost sil (r. 1924 odešel do důchodu ve věku 71 let). Do r. 1938 přibylo ještě 11 seminářů, z nich pouze Seminář italského jazyka a literatury založil Ital a Proseminář a seminář maďarské filologie Slovák.
Na Filozofické fakultě učilo 39 profesorů z Čech a Moravy. Velikostí se blížila lékařské fakultě, avšak postupný vznik seminářů prozrazuje, že neměla dost vhodných vedoucích pracovníků, a proto bylo třeba čekat, až přijdou další z českých zemí nebo dorostou mladší ze Slovenska. Nedostatek odborníků byl tak silný, že např. Seminář filozofie založil a až do r. 1926 vedl doktor práv a doktor filozofie B. Tomsa, který kmenově patřil na Právnickou fakultu, kde vedl Seminář právní filozofie. Mnozí profesoři Filozofické fakulty vedli dva, ba i tři semináře. Seminář fonetický, jeden ze tří, které vznikly v době Slovenského státu, dokonce i tehdy založil český profesor.
Začátkem dvacátých let, kdy se Univerzita Komenského ustalovala, byla Bratislava multinacionální. K československé, české a slovenské národnosti se hlásilo 37 tisíc jejích obyvatel, k německé skoro 26 tisíc, k maďarské téměř 21 tisíc a k jiným národnostem okolo 10 tisíc. To se odráželo pochopitelně též ve složení posluchačů. Tak např. ze studentů medicíny r. 1919 češtinu nebo slovenštinu ovládala pouhá třetina. Vlastnímu určení univerzity, výchově odborného slovenského dorostu, nebylo tedy bratislavské prostředí zrovna nejpříznivější.
Zhruba polovička českých profesorů se po odchování svých slovenských nástupců vrátila na původní pracoviště (před r. 1938). Ostatní byli propuštěni Ministerstvem školství a národní osvěty v Bratislavě a dáni ,,k dispozici" pražskému ministerstvu školství po vzniku Slovenského státu (1939).
Všechny výjimky stojí za povšimnutí.
Ponecháni (aspoň dočasně) byli špičkoví specialisté s mezinárodním vědeckým kreditem, za něž prostě nebylo možné najít náhradu, jako byl strukturalista J. M. Kořínek, klasický filolog Antonín Kolář (do r. 1942) a germanista Fr. Kalda, jenž při nedostatku specialistů vedl v letech 1939-45 Seminář germánské filologie i Seminář anglický. Jeho odchodem by se byla přerušila výuka germanistiky, což z politických důvodů nebylo přípustné.
Zůstal i Jan Hromádka, který v l. 1930-46 položil institucionální základy rozvoje slovenské geografie, protože jeho odchodem by byla vědecká geografie na Slovensku zanikla.
Nejpopulárnější chirurg Stanislav Kostlivý byl uvolněn až r. 1941, a to na rozkaz, o nějž se přičinil německý velvyslanec Ludin. Vedení I. chirurgické kliniky předal svému žáku a zároveň i zeti K. Čárskému. (Ten v pamětech udává, jak Prof. Kostlivý těžce nesl přerušení životní práce a přetržení rodinných kontaktů a nikdy se už na Slovensko nevrátil.)
Josef Babor, člen světových vědeckých společností, vedl Ústav všeobecné biologie až do r. 1943. Po jeho smrti zůstalo místo neobsazeno. Po smrti Moravana Evžena Dostála (1942) vedl zas Seminář dějin umění literární historik A. Mráz.
Tolerováni byli profesoři pocházející z východní Moravy, a tedy podle velkoslovenské ideologie genetičtí Slováci, jako vedoucí oční kliniky Antonín Gala a Karel Kizlink, od r. 1942 ředitel Ústavu obchodního a směnečního práva. Ne ovšem ve všech případech.
Josef Stavěl ze Znojma, vedoucí Psychotechnického ústavu a poradny pro volbu povolání, musel odejít. Kroměřížan a germanista Stanislav Sahánek směl přednášet pouze do r. 1941. Kuriózní je případ tří bratrů Nábělků. Pocházeli ze slovakofilské rodiny z Kroměříže. Nejmladší Ludvík, lékař v B.Bystrici, byl r. 1939 propuštěn. Taktéž Vojtěch, který od r. 1927 přednášel na Lékařské fakultě, musel odejít, avšak přesně téhož roku přichází do Bratislavy nejstarší František a v letech 1941-50 vede Botanický ústav.
Ponecháni na svých postech byli rovněž někteří profesoři, zpravidla Moravané, kteří absolvovali bratislavskou univerzitu nebo se na ní habilitovali, jako Vincenc Beseda ze zubní kliniky, Herrmann Krsek, vedoucí Ústavu a katedry soudního lékařství anebo Václav Budil, vedoucí Semináře práva římského, který sice začínal v Praze, ale studia končil v Bratislavě. Podobně se Vojtěch Ondrouch, absolvent pražské univerzity, habilitoval v Bratislavě (1939) a po odchodu ostatních Čechů vedl Seminář historický (1938-39), Seminář archeologický (1940-41) i Seminář klasické filologie (1940).
Ve vzácných případech přicházejí Moravané dokonce i v době Slovenského státu. Archeolog Josef Skutil se habilitoval v Bratislavě 1940 a zde působil do r. 1948. Do Ústavu správního práva nastoupil r. 1943 Alois Matura, absolvent brněnské univerzity, jenž se habilitoval v Bratislavě už r. 1937. Rovněž Frank Wollmann, který v r. 1923 založil na filozofické fakultě Oddělení slovanských tradic a literatur a po pěti letech odešel do Brna, vedl toto oddělení a suploval přednášky z dějin slovanských literatur až do r. 1940. Naprosto jedinečný je případ Čecha Antonína Ráliše, jenž se stal univerzitním profesorem a vedoucím Semináře trestního práva zrovna v kritickém roce 1939. Po absolvování pražské univerzity pracoval totiž na Okresním soudě v Bánovcích n. Bebravou, kde byl duchovním Dr. J. Tiso, pozdější prezident Slovenského státu.
A zde se už dostáváme ke speciálním lidským osudům, na které se podepsala doba.
Ministrem vnitra Slovenského státu se stal Ferdinand Ďurčanský, absolvent a nadějný asistent bratislavské právnické fakulty. Vědeckou dráhu vyměnil za politickou, avšak jeho čeští univerzitní učitelé a kolegové marně doufali, že se jich zastane. Právě naopak utvrdil systém, který odchod Čechů ze Slovenska požadoval a realizoval.
Po odchodu vedoucího interní kliniky Miloše Netouška měl se stát nástupcem jeho žák a v posledních šesti letech nejbližší spolupracovník Ladislav Dérer, jeden z prvních slovenských univerzitních profesorů. Pocházel však z československy orientované rodiny, a proto na protest proti propouštění Čechů místo nepřijal a sám odešel z kliniky (do r. 1945). Rovněž Čech František Šimer odmítl dále zastávat post přednosty Ústavu pro všeobecnou a experimentální patologii, když ostatní čeští kolegové dostávali hromadně výpovědi, a odešel do Prahy. Ani archeolog J. Eisner, vedoucí Semináře archeologického, jehož r. 1938-39 pověřili vedením Semináře dějin umění a Semináře československého národopisu po profesorech, kteří museli odejít, se nevyrovnal s touto skutečností a odešel za nimi.
Lékařka Božena Kuklová se provdala za filozofa Sv. Štúra (jeho děd byl bratrem Ľ.Štúra), takže nemusela opustit Slovensko, ale ztratila místo na univerzitě. Také její manžel, přívrženec masarykovského realismu, pozbyl zaměstnání.
Moravan J. Sumbal, jenž byl v nejkritičtějším období 1938/39 děkanem Lékařské fakulty a zůstal i potom na svém místě, trpěl zřejmě psychicky a hledal útěchu v alkoholu.
Chirurga Karla Kocha zachránilo jeho soukromé sanatorium v Bratislavě. Aktivně se zapojoval do občanského odboje, založil a vedl skupinu Justícia, složenou převážně z bratislavských Čechů.
Dnes už nemůžeme definovat motivy, které české lidi, českou inteligenci, a především vynikající české odborníky na výborných postech v Čechách a na Moravě, a hlavně v Praze, vedly po roce l918 (a dost podobně i v letech 1945- 1965) do nesrovnatelně těžších poměrů na Slovensko, ba které je neodradily ani po osobní perzekuci na Slovensko se vracet anebo na ně vzpomínat v dobrém.
Tak např. jazykovědec prof. Dr. Václav Vážný musel v r. 1938 odejít, ale v letech 1949-1950 opět přednášel v Bratislavě jako hostující profesor a ke Slovensku, podobně jako prof. Dr. Vladimír Šmilauer, přechovával vlídné vzpomínky, z nichž mluvila životní zkušenost a moudrost zkušenosti.
Také filolog a polyglot J. Vilikovský se ocitl na listině nežádoucích osob. Přednášel pak na univerzitě v Brně, avšak po uzavření českých vysokých škol se vrátil na Slovensko. Na univerzitní katedru směl sice až po roce 1945, bohužel, na jediný rok, do své předčasné smrti. Slovensku však zanechal dva syny, vynikající spisovatele a překladatele.
Závěrem této kapitolky bych chtěla připomenout, že při tak široce koncipované akci, při počtu aktérů přecházejícím do deseti tisíců a při takových diametrálních rozdílech není myslitelné, aby všechno a všude probíhalo hladce, bez problémů a konfliktů. Jsme přece jen lidé, s lidskými plusy a mínusy, s ohraničenou mírou fyzických i duchovních dispozic. Individuální hodnocení, která vycházejí z individuálních zážitků a zkušeností, nutně musí být různá. Rozhodující je však výsledek, globální přínos.
Rozpačité ticho lze snad na české straně chápat jako důsledek skutečností následných: nuceného odchodu Čechů po r. 1939, pocitu osobního zklamání, nevděku nebo i křivdy z interpretace této pomoci. "Proč to rozvádět? Šlo přece o samozřejmost. Vždyť to byl náš stát!" V tom smyslu pro dnešek trochu vzdáleného romanticky obětavého vlastenectví odpovídali na mou otázku různí respondenti.
Slovensko nemohlo nevidět přínos české pomoci. Dotýkala se prakticky všech sfér. A nemělo se za co stydět. Východní část rakousko-uherské monarchie tradičně zaostávala za průmyslovější západní částí, kam patřily země Koruny české. Zde nešlo o specifickou negativní záležitost Slováků.
Situace však byla od začátku někdy záměrně zamlžována. Zamlžování lze provádět různými způsoby. Například globalizací individuálních střetů, k nimž místy docházelo. Provokací oboustranných nacionálních předsudků a vášní, vyplývajících především z neznalosti poměrů, příp. ze zkreslování nebo zveličování "nebezpečí ze západu" ohrožujícího údajně samu podstatu národního charakteru Slovenska. Ta se odvíjí od křesťanství, resp. katolicismu země. Na Slovensku však žijí i příslušníci reformovaných církví (luteráni a kalvíni), řečtí katolíci, pravoslavní, židé a v nemalé míře i lidé bez vyznání. Slovensko tedy nelze počítat mezi země ryze katolické, jako je např. Polsko. Západoevropské, masarykovské a české volnomyšlenkářství a specifickým historickým vývojem podmíněný český ateismus byly přesto nejednou podávány jako hrozba duchovní svébytnosti slovenského národa.