Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů

5. ROZBITÍ REPUBLIKY - ČEŠI VE SLOVENSKÉM STÁTĚ

O ČSR se v Evropě víceméně se závistí hovořilo jako o dítěti Trianonu a miláčku Dohody, avšak její mezinárodní postavení bylo dost vágní. Také idea národního státu Čechů a Slováků neměla vzhledem k národnostní pestrosti oprávnění a byla trvalým zdrojem nestability.
V Maďarsku přežívající vidina Velkého Uherska se podporou iredentistického hnutí snažila o opětovné připojení Slovenska. Některé agenty na půdě republiky kryla Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS).
Republika ještě neoslavila první výročí, když potají přes Polsko odchází do Paříže delegace Slovenské národní strany ve složení Hlinka, Jehlička, Mnoheľ, aby na mírové konferenci protestovala proti nepříznivému postavení slovenského národa v centralistickém Československu a dožadovala se autonomie. (A. Hlinka byl po návratu zatčen a 2 měsíce vězněn, Jehlička v emigraci propagoval myšlenku federativního uherského státu.)
Další aféra propukla r. 1929, kdy byl Dr. Vojtech Tuka, obžalován z velezrady a špionáže ve prospěch Maďarska a odsouzen k 15 letům vězení. Jeho společníci Mach a Sznacký byli propuštěni na kauci.
Stále důrazněji zazníval ze Slovenska požadavek autonomie. Podporovaly ho však hlasy, jež stály v otevřeném nepřátelství vůči našemu státu (Maďarsko, Komunistická internacionála), takže hrozilo nebezpečí, že autonomie požadovaná v rámci ČSR v konečném důsledku by mohla vést k rozbití republiky. Praha, jejíž centralistickou politiku vůči Slovensku tepaly kritiky F. X. Šaldy, I. Olbrachta, I. Sekaniny a dalších českých intelektuálů, hledala řešení v kompromisech a ústupcích, v krajinském zřízení s Krajinským sněmem, a autonomisté jí splývali s nepřáteli státu. Podobně černě hleděli na věc slovenští čechoslovakisté v Praze, jimž HSĽS byla politickým odpůrcem.
Přes neobyčejně pozitivní výsledky, které nemohli nevidět ani ti, kdož nebyli Čechům nakloněni, měla HSĽS vůči působení Čechů na Slovensku od začátku četné výhrady. Ve třicátých letech si jako jeden z nejdůležitějších bodů svého politického programu stanovila řešit ,,českou otázku". Poukazovala, že Češi v období světové hospodářské krize zabírají slovenským občanům pracovní místa. Státní a veřejní zaměstnanci české národnosti se proto měli ze Slovenska odsunout a za ně měla nastoupit mladá, často právě jimi odchovaná slovenská inteligence. HSĽS předpokládala, že i po Mnichově a následném vyhlášení slovenské autonomie (6. 10. 1938) část Čechů na Slovensku zůstane. Pro ně byl připraven projekt rychlé asimilace, k níž mělo přispět zavedení slovenštiny jako výhradního úředního jazyka (10. 10. 1938).
Katastrofa už na sebe nedala dlouho čekat. 14. 3. 1939 byl na Hitlerův nátlak vyhlášen samostatný Slovenský stát. Nacistická vojska obsadila zbytek někdejší republiky, vznikl Protektorát. Zánik ČSR česko-slovenské vztahy zdramatizoval.
Situace na Slovensku byla silně šovinisticky vyhrocena. Hned po vyhlášení autonomie vznikaly na mnohých místech skupiny, které za pomoci Hlinkových gard v duchu hesla ,,Češi peši do Prahy" doslova hnaly Čechy až na moravské hranice. Autonomní slovenská vláda však potřebovala český kapitál. Proto volila tichou cestu. Úředním postupem byli suspendováni a propuštěni čeští četníci, následovala evakuace vojáků, železničářů a zaměstnanců pošt i soukromých živnostníků. Do konce března měli být odsunuti všichni, vůči nimž HSĽS měla výhrady, a ti, co neovládali slovenský jazyk.
Ve Slovenském státě se Češi stali cizinci, a to cizinci nežádoucími, nestátotvornými, na rozdíl od slovenských Němců, kteří podporovali vznik Slovenského státu, byli tudíž státotvorní a nemuseli se vystěhovat. Podle mezinárodních zásad Češi coby cizinci neměli být nadále zaměstnáni ve státních službách. Propuštění všech Čechů v tak krátkém časovém úseku však mohlo způsobit kolaps a také někteří čeští specialisté byli prostě momentálně nenahraditelní. Na základě dohody s pražskou vládou byli proto vybraní špičkoví odborníci ponecháni na Slovensku výměnou za Slováky zaměstnané v v ústředních úřadech, ba někteří byli dokonce nově přijímáni i během existence Slovenského státu. Perzekuce se většinou netýkala ani odborníků pocházejících z východní Moravy. Podle celního a devizového zákona mohli Češi jako cizinci vyvézt pouze 500 korun. Ostatní majetek a peníze jim byl na hranicích konfiskován. Teprve po zásahu pražských úřadů byl umožněn vývoz majetku a v některých případech uhrazeny i škody způsobené gardisty.
Protičeská kampaň trvala po celou dobu existence Slovenského státu. Češi, v souhrnném počtu asi 30 000, ani nezískali statut národnostní menšiny. Proti autoritativnímu a diktátorskému státu se brzy sjednotila opozice, která vedla větší odbojové skupiny (Flóra, Justícia). Podle deklarace povstalecké Slovenské národní rady z 1.9. 1944 také hlavním cílem Slovenského národního povstání bylo obnovení ČSR.
Na moskevských rokováních se zástupci českých politických stran, Slovenské národní rady a dr. E. Beneš dohodli na utvoření Národní fronty, která by sdružovala všechny politické strany, a na personálním obsazení vlády poválečné ČSR. Byl přijat Košický vládní program, navržený Komunistickou stranou Československa, která obsadila klíčová vládní křesla. Za nejvyšší orgán zákonodárné a výkonné moci na Slovensku byla uznána Slovenská národní rada.