Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů

6. OPĚT VE SPOLEČNÉ VLASTI

V rozjásaných květnových dnech r. 1945 se Češi a Slováci po šesti letech znovu sešli ve společné ČSR. Ne však už na bázi jednotného československého národa, ale ve spojení dvou rovnocenných bratrských národů. Do obnovené vlasti ovšem vstupovali s různě zažitou nedávnou minulostí první ČSR, Protektorátu a Slovenského státu.
První republika počítala s konstituováním československého "politického" národa jako abstraktnějšího rámce pro život obou národů. Existovala však krátce a nadto narážela na konflikty nejen s německou a maďarskou menšinou, ale i se slovenskými radikálními nacionalisty, kteří se přes veškeré okázalé vlastenčení neváhali spojit s cizonárodními, československému státu, a tím i Slovensku nepřátelskými stranami (V. Tuka). Proto v ČSR nevzniklo obecně akceptovatelné prostředí, které by oba národy, a zejména jejich politické vůdce dostatečně a trvale sbližovalo. Společné dějinné události byly tedy i nadále v české a části slovenské společnosti prožívány a hodnoceny odlišně.
Na české straně byla první ČSR chápána jako vyvrcholení obrodných snah a záruka demokracie, a proto obecně přijímána vysoce pozitivně. Její tvůrce a první prezident TGM byl až zbožštěn v největší postavu novodobých českých dějin. Postoj Slovenska byl v obou případech rezervovanější a značně kritický.
Představa slovenské národní emancipace se u části národa ztotožnila se Slovenským státem. V obnovené ČSR pak k němu vzhlíželi s podobnou láskou a nostalgií jako český národ za okupace k první ČSR. Česká strana prožívala obnovení společného státu s nadšením, na Slovensku nescházely pocity tísně a obav. Exponenti Slovenského státu buď emigrovali, nebo byli souzeni československými soudy. Popravu bývalého prezidenta J. Tisa r.1947 traktovala část slovenského národa jako akt české pomsty, jmenovitě prezidenta Beneše.
V obnovené ČSR měli Slováci získat plnou státnost při zlikvidování praxe čechoslovakismu. První pražskou dohodou bylo dosaženo dohody o funkcích a pravomocích ústředních a autonomických národních orgánů.
Slibný začátek zmařily volby r. 1946. 80 % českých voličů dalo hlas stranám se socialistickým programem, z toho 1/2 získala komunistická strana. Na Slovensku zvítězila 62% Demokratická strana s umírněně národně-liberálním programem. Čeští komunisté podpořili slovenské, aby zvrátili výsledek voleb. Za měsíc poté se takzvanou třetí pražskou dohodou slovenští komunisté vzdali slovenské plné státnosti a samostatnost slovenských národních orgánů byla podřízena pražským centrům. Na podzim dosáhl Gustáv Husák mocenské změny ve Slovenské národní radě ve prospěch komunistů.
Po únorovém zvratu bylo řešení česko-slovenských vztahů podřízeno sovětskému modelu, jenž národnostní vztahy prezentoval jako bezkonfliktní a bezproblémové. Proto ani u nás nedochází k radikálnějšímu řešení, kromě čistek proti ,,slovenskému buržoaznímu nacionalismu", jimž padli za oběť i přední představitelé poúnorového režimu V. Clementis, G. Husák, L. Novomeský. V rámci akce ,,B" se musely tzv. ,,nespolehlivé elementy" vystěhovat z měst na venkov, což postihlo značnou část slovenské inteligence. Na ilustraci: v období mezi lednem 1952 a zářím 1953 odešlo z Bratislavy 68 rodin a z Martina 136 rodin. Smrtí J. V. Stalina a Chruščovovou kritikou kultu osobnosti se i u nás poněkud uvolnil totalitní kurz. Odpovědí na domácí reformní snahy, projevené na II. sjezdu českých a slovenských spisovatelů, jakož i na tzv. maďarské a polské události z r. 1956 bylo však opětovné utvrzení kurzu. Po přijetí socialistické soustavy (r. 1960) zbavila nová ústava slovenské orgány zákonodárného postavení. Vládlo jediné mocenské centrum v Praze. Až po třech letech přijal ÚV KSČ zprávu o porušování stranických zásad a socialistické zákonnosti v letech 1949-1954. Začal proces rehabilitace postižených komunistů a vzápětí se opět na program dne dostává aktuální otázka česko-slovenských vztahů.
Krizi společnosti, a tím i česko-slovenských vztahů, přerušil rok 1968 a proklamace socialismu s lidskou tváří Alexandra Dubčeka. V českých zemích vzniká spontánní demokratické hnutí, které ,,národní komunisté" na Slovensku svedli do nacionálních kolejí. Upřednostnění požadavku federace před demokratizací ukázalo na rozporné chápání svobody: na české straně šlo o svobodu občanskou, na Slovensku o svobodu národního kolektivu. Aspirace obou národů se tedy značně míjely a československá státnost se rozštěpila na českou (s požadavkem demokratizace) a slovenskou (s požadavkem federace). Připravované změně státního útvaru ČSSR ve federaci zamezila srpnová okupace. Ze všech projektů ,,pražského jara" - demokratizace, rehabilitace - povolila Moskva pouze federalizaci. Ne náhodou. Federalizace zbavená demokratických prvků a svého obsahu se stala formální a navíc nástrojem k lepšímu ovládání Československa - upevnila normalizaci. Jako taková se na české straně nevžila. Ani na Slovensku se však neztotožnili s federací, již si vymohli. Byla formální a jen oživovala idey slovenské státnosti.
V zásadě možno říci, že se po obnovení Československé republiky na Slovensku ustálilo vědomí, že komunismus (i s dopadem na ,,nacionalisty" v zemi prosadili Češi. Také totalitní centralismus byl běžně interpretován jako český. Tím samozřejmě rostla averze vůči našemu národu.
Slovensko bylo i nadále přednostně industrializováno, na čemž se opět podílelo mnoho českých intelektuálů, především ve dvacetiletí 1945 - 1965. Poměrně brzy jim ovšem začaly konkurovat domácí síly, což někdy budilo starší nevraživé nacionální emoce.
České znovustotožnění se s celým Československem, vědomí příslušnosti k němu, jež je pro existenci státu nezbytné, bylo i ve změněných podmínkách po roce 1945 na Slovensku nejednou interpretováno jako opětovné ohrožení slovenské národní svébytnosti nebo jako přežívající čechoslovakismus. Slováci působící v českých zemích, zejména v Praze, bývali zas nařčeni ze ztráty slovenské identity. I česká strana upadala do časem do starých chyb, hlavně do poněkud protektorského pohledu ,,staršího moudrého bratra".
Smutně známá skutečnost, že normalizační teror po roce 1968 měl podstatně těžší dopad na české země než na Slovensko, byla obecně přičítána nepopulárním vysokým slovenským politikům (Husák, Biľak), čímž v konečném důsledku rostla nedůvěra vůči slovenské politické reprezentaci jako celku.