Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů

7. ROZDĚLENÍ REPUBLIKY

Sametovou revolucí v listopadu 1989 skončil komunistický režim v Československu. Češi i Slováci jej sice odmítli shodně, ovšem důvody odmítnutí nebyly úplně shodné.
V období socialismu se Slovensko definitivně zmodernizovalo, takže kolem r. 1987 došlo k ekonomickému vyrovnání obou republik. Životní i kulturní úroveň nesrovnatelně stoupla, politická represe po r. 1968 měla mnohem lehčí dopad. Slovenský postoj k socialistické minulosti nebyl proto tak odmítavý, jako se jevil na české straně.
Ani potřeba debolševizace po listopadu 1989 se neukazovala tak aktuální v důsledku tradiční představy, že komunistický režim zavedli na Slovensku Češi.
Rovněž perspektivy postsocialistické budoucnosti se rýsovaly odlišně. Slovensko se netajilo obavami. Průmyslová infrastruktura, vynucená mocenským tlakem SSSR a koncipovaná podle socialistických představ (těžký a zbrojní průmysl, výroba polotovarů), dávala tušit, že ekonomická transformace dopadne na obyvatele Slovenska hůř než v Čechách. V atmosféře nejistot a obav ožila stará traumata: nedůvěra vůči Čechům a vůči českým politikům, strach z přívalu ,,západních" vlivů, ze ztráty národní identity.
Koncem roku 1989 však ještě převládala radost z politické svobody a vůle k práci na tvorbě společného demokratického státu, což se odrazilo v prvních svobodných parlamentních volbách. Čeští a slovenští vítězi ve volbách utvořili fungující koaliční blok se shodnými cíli. Bez zásadních problémů byla vyřešena otázka personálního obsazení nejvyšších vládních postů: prezidenta republiky, předsedy vlády a předsedy Federálního shromáždění. Brzy se však začaly ukazovat problémy česko-slovenských vztahů v praktické politice (změna názvu republiky, změna státního znaku). Politický život v Čechách a na Slovensku se během rozdílného normalizačního období a rozdílného dopadu zahájené ekonomické reformy právě v letech 1990-1992 značně diferencoval, přičemž politickou krystalizaci provázel výrazný česko-slovenský polarizační proces. Česká pravice žádala rozhodný rozchod s komunistickou minulostí a při vytváření státu prosazovala tzv. občanský princip, běžný v západní Evropě, kdy stát tvoří všichni jeho občané bez ohledu na národnost, sociální a světonázorové rozdíly. Těžiště politických sil na Slovensku bylo značně nacionální, což v Čechách vyvolávalo obavy z nového národního socialismu.
Podle výzkumů veřejného mínění ze září 1991 byla spokojenost s vývojem společnosti v Čechách a na Moravě výrazně lepší než na Slovensku, optimismus vyšší. Po roce se rozdíl ještě prohloubil. Spokojenost s polistopadovým vývojem vyjádřilo v ČR 60 % dotazovaných, zatímco na Slovensku sotva 30 % Více výhod v současnosti vidělo v ČR 67 % proti 41 % v SR, naopak zase socialistickou minulost hodnotilo kladně 13 % v ČR, avšak 36 % v SR. Taktéž názory na přechod z plánovaného k tržnímu hospodářství byly v obou republikách odlišné. Českou i slovenskou veřejnost dráždily neřešené státotvorné spory. Federálnímu shromáždění se během dvou let nepodařilo splnit svůj prvořadý úkol - konstituovat demokratické Československo schválením nové ústavy, která by respektovala slovenské emancipační snahy, ale zároveň vytvořila adekvátní mechanismy potřebné k dalšímu zdárnému fungování společného státu. Prezident V. Havel se r. 1990 zasazoval o zachování státní integrity ČSFR návrhem o referendu a r. 1991 podporou lidové kampaně ,,Za společný stát". Prezidentův poradce P. Tigrid ji zahájil ostrou kritikou slovenského separatismu, ale - bohužel - neoddělil oprávněné slovenské národní požadavky od nacionalistického separatismu. Kampaň vynesla přes milion podpisů zastánců společného státu, většinou na západ od řeky Moravy, což se na Slovensku dalo zkresleně interpretovat jako další snaha o udržení české hegemonie, o ovládání Slovenska z Prahy.
Diferenční a polarizační tendence se zřetelně projevily ve volbách 5. - 6.6. 1992. V českých zemích zvítězila třetinou volebních hlasů konzervativní koalice (ODS/KDS), na Slovensku taktéž třetinou hlasů Hnutí za demokratické Slovensko. Češi, ale i někteří slovenští voliči postrádali ve volbách stranu s celorepublikovým programem a působením. Strana československého porozumenia Vlada Čecha vznikla příliš pozdě.
Čeští i slovenští volební vítězové zastávali skoro ve všech politických otázkách naprosto protichůdný názor. ODS se snažila o rychlou a radikální ekonomickou reformu, HZDS chtělo reformy zpomalit vzhledem k hospodářské specifice Slovenska. ODS žádalo funkční federaci. HZDS usilovalo o mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska. Tyto dvě nejsilnější strany s protichůdným programem byly nuceny utvořit koalici. Tak výsledek voleb dodal česko-slovenské problematice politický spád, jenž v několika týdnech přivedl koaliční jednání k dohodě o rozpadu ČSFR.
Taková skutečnost - aby jednání koaličních partnerů vedla k rozpuštění státu - je v evropských dějinách ojedinělá. Dostatek informací podávají četné materiály o rozdělení republiky a i publikované přepisy magnetofonových záznamů z jednotlivých zasedání. První minutou 1. 1. 1993 se z Československa staly dva nástupní státy, Česká republika s právě vzniklou slovenskou národnostní menšinou a Slovenská republika s novou národnostní menšinou českou.
Jinými slovy přesně v týž den a hodinu, kdy tisíce kilometrů hranic mezi státy evropské ,,dvanáctky" ztratily téměř poslední zbytek praktického významu, paradoxně přibylo v Evropě 250 km nových hranic mezi Českou a Slovenskou republikou. Dalším paradoxem je, že rozchod se udál v době, kdy bylo téměř dosaženo ekonomického vyrovnání obou v r. 1918 tak velmi od sebe vzdálených částí jednoho státu. Rozdělení společného státu vnímala značná část obyvatelstva jako trauma s těžko předvídatelnými výsledky, jako paradoxní tečku za něžnou revolucí, jako její nečekané a nežádoucí vyústění. Ve zvýšené míře to pochopitelně platí o Češích žijících na Slovensku a Slovácích v českých zemích a o obyvatelích podél česko-slovenské hranice, kde byly postiženy širší rodinné svazky. Při nedobrovolné ztrátě vlasti šlo přitom o újmu morální, citovou, prostě nenahraditelnou. V ČSFR představovaly menšiny necelých 5 % veškerého obyvatelstva. (Podle sčítání lidu v březnu 1991 bylo v ČSFR 62,8% Čechů a 31% Slováků. 10,8 Maďarů žilo pouze na Slovensku. Ostatní menšiny - Romové, Poláci, Němci aj. měly po 0,1% a méně.)
V samostatné Slovenské republice žije přes 22 % občanů, kteří se hlásí k jiné než slovenské národnosti, z toho cca po 10 % k maďarské a romské. Přesto byla Slovenská republika prosazena jako stát národní, což - dovedeno do důsledků - v dnešní době bujících a často militantních nacionalismů v pro příslušníky národnostních menšin v sobě skrývá potenciální riziko skluzu do kategorie ,,občanů druhého řádu".