Přednášky jako z jiného světa
Dne 1. dubna 1947 byl jmenován mimořádným profesorem Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě rodilý Pražák, habilitovaný docent ČVUT, ing. arch. Dr. techn. Karel Hannauer. Z pětice českých profesorů - architektů, kteří spolu s nearchitektem prof. Gabrielem Čeňkem stáli u kolébky institucionalizované vysokoškolské výuky architektury na Slovensku, působil na SVŠT nejkratší dobu; jenom do školního roku 1952/1953. Nemarxistická sociologie, jím přednášenou sociologii architektury nevyjímaje, přestala být pro "pokrokovou" školu žádoucí disciplinou, a tak profesor, aniž se stihl v Bratislavě usadit, se se Slovenskem rozloučil.
Vřelý, byť opožděný hold Hannauerově pedagogické misi vzdal jeho někdejší žák a vyvolený demonstrátor (to byl jakýsi předstupeň k postu asistenta) architekt V. Fifik. Jeho vzpomínky (Projekt 2/1993, s. 77) zůstávají osamocenou první splátkou kolektivního dluhu vůči památce vzácného učitele. Z nich se dovídáme, v jakých podmínkách profesor pracoval, oč usiloval, co z jeho úsilí zbylo. "Profesor Karel Hannauer … měl na konci chodby v přízemí budovy v Tolstého ulici na štítku dveří napsaný název … ÚSTAV SOCIOLÓGIE ARCHITEKTÚRY A ARCHITEKTONICKÉHO PLÁNOVANIA a za dveřmi přidělené dvě skromné místnosti s pomocným asistentem …." Ač jiný pramen (Projekt 8/1980, s. 31) udává název Hannauerovy katedry Ústav teórie a sociológie architektúry, nic to nemění na skutečnosti, že přednášel jak sociologii architektury, tak architektonické plánování.Prý "… přednášky profesora Hannauera byly jako z jiného světa. Technickou strohost a věcnost, matematickou a fyzikální exaktnost, kreslířskou pohotovost, zručnost a často i rutinu, v přednáškách a seminářích nahrazovaly myšlenky, úvahy a poznání příslušníka progresivní architektonické skupiny českých funkcionalistů, kteří svým myšlením, filozofickou orientací a jejich aplikací na tvorbu se ve třicátých letech dostali do centra evropského architektonického světa" (VF). Důraz na myšlenky a úvahy nebyl manévrem k odvedení pozornosti od technických a rutinních stránek architektonické tvorby. Profesor přišel na SVŠT již jako úspěšný autor zdařilých realizací. V technické průbojnosti si nezadal s proslulými tvůrci. Jeho a Kittrichův celoskleněný klimatizovaný dům se dostal na stránky časopisu L´ architekture d´ aujourdhui bok po boku s Le Corbusierovým domem - termosem.
Hannauerův první profesionální kontakt se Slovenskem spadá do roku 1932. Tehdy teprve šestadvacetiletý architekt se jako člen autorského kolektivu V. Abadžijev, K. Hannauer, J. Hrubý, J. Kittrich zúčastnil soutěže na sanatorium TBC ve Starém Smokovci. Zhruba o 20 let mladší realizovanou prací je nárožní obytný dům v Žabotově ulici č. 6 v Bratislavě. V čase bratislavského pedagogického úvazku navrhl též budovu pro ČSAD v Košicích. Tím ovšem výčet projektů určených pro Slovensko nemusí být úplný.
Za těch několik málo let, co působil na SVŠT, připravil a vydal obdivuhodný počet nevšedních knižních titulů: Sociológia architektúry 1-2 (1949), Úvod do architektonického plánovania (1949), Architektonická fotológia 1-2 (1951), Základy architektonickej tvorby (1951). Při psaní učebnic se mohl opírat o solidní předchozí zkušenosti. Za práce z teorie architektury už v roce 1946 obdržel vědeckou cenu.
Karel Hannauer se narodil 11. června 1906. Otec byl stavitelem a jeho povolání patrně syna inspirovalo. V letech 1924-1930 absolvoval studium architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze. Vědomosti a zkušenosti shromažďoval i v Paříži, Berlíně, Bruselu. K osobnostem, u nichž se učil, patřil Le Corbusier, W. Gropius, V. Bourgeois. S vlastní architektonickou tvorbou - realizované projekty čítají několik desítek - seznamoval návštěvníky výstav v Praze i v Paříži. Jeho bystré texty tiskly prestižní domácí i zahraniční odborné časopisy. Ale když se tento vzdělaný a užitečný člověk loučil s SVŠT - tenkrát mu ještě zdaleka nebylo ani padesát - odcházel, jak si posteskl V. Fifik: "bez našeho uznání, ocenění, díku." V Praze, z níž se ani za pedagogického účinkování v Bratislavě neodstěhoval, se na krátkou dobu zaměstnal v Národním technickém muzeu a později, v letech 1955-1959, přednášel na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Dne 13. července 1966 v Praze zemřel.
Ľubomír Mrňa
