OTEC a SYN
Vítězslav Hálek (1835-1874) a MUDr. Ivan Hálek (1872-1945) se letos ocitají mezi jubilujícími osobnostmi. Jeden se proslavil zejména v literatuře, druhý v lékařství. Uznávaný spisovatel zemřel poměrně mlád, jeho syn se dožil mnohem vyššího věku; stal se výtečným lékařem a tak trochu i literárním tvůrcem, osobností, k níž se hlásí Češi i Slováci.
Vítězslav Hálek byl určitě ambiciózní, usilovný, pokrokově orientovaný novinář a spisovatel předminulého století.
Vítězslav Hálek se narodil před 170 lety, přesněji 5.4.1835 v Dolínku u Kralup nad Vltavou v dobře situované rodině. V Polabí si jeho rodiče pronajímali hostince, takže Hálek znal dobře venkovské prostředí. A tam je asi prvopočátek označení, že Hálek je dítě venkova. Jenže on se záhy dostal do Prahy a nepřevzal po otci hostinskou živnost. Začal studovat filozofii, ale studia nedokončil. Chtěl se stát spisovatelem a po celý život byl též novinářem a organizátorem českého kulturního dění. Uprostřed společenské aktivity nečekaně zemřel 8.10.1874 v Praze.
Plodné bylo jeho působení mezi májovci, tj. v družině májové. Toto označení je spojeno s vydáním almanachu „Máj“. Umělecká skupina májovců se soustřeďovala na přimknutí k přítomnosti a zobrazení reálné skutečnosti; přitom usilovala o širší rozhled po evropské kultuře, jakož i o uměleckou svobodu. Vítězslav Hálek byl hlavním organizátorem i autorem, mezi dalšími byl např. Jan Neruda, Karolína Světlá, Jakub Arbes, Rudolf Mayer, Adolf Heyduk, Josef Václav Frič, Václav Šolc, Gustav Pfleger, ale do prvého almanachu přispěli i autoři starší generace jako Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Karel Sabina.
Jako básník Vítězslav Hálek upoutal hned první lyrickou básnickou sbírkou „Večerní písně“ (1859), neboť dovedl mistrně opěvovat lásku a přírodu. Přidáme-li k uvedeným tématům mládí, pochopíme popularitu sbírky „V přírodě“ (1872, 1874), oslavující okouzlení krásnými pocity mladého člověka. Menší Hálkova veršovaná epika upozorňuje na roztodivné osudy prostých lidí, i na tvrdší realitu doby, třebaže soubor básní dostává název „Pohádky z naší vesnice“ (1874). Tu Hálek částečně sahá i k humoru.
Hálek prozaik sáhl po konkrétním zobrazení prostředí a sociálních poměrů na českém venkově. Jemně kritizoval patriarchální vesnici, generační spory, postavení dívek a žen a třeba osudy výminkářů. Proto se do popředí dostaly povídky „Muzikantská Liduška“ (1861), „Na statku a v chaloupce“ (1871) a „Na vejminku“ (1873). Hálek také napsal několik historických tragédií. Nejčastěji se připomíná hra „Král Vukašín“, jejímž uvedením bylo v roce 1862 otevřeno Prozatímní divadlo v Praze.
Podle Hálkova syna Ivana, jenž se stal lékařem, byla pojmenována Společnost MUDr. Ivana Hálka. Ivan si zvolil za místo svého působení Slovensko. Říkali mu „dobrý ujo doktor“. Když zemřel Vítězslav Hálek, byly Ivanovi pouhé dva roky. Jako polosirotek žil s matkou zprvu na venkově, pak v Praze. Během studií na lékařské fakultě v Praze se sblížil s řadou slovenských studentů, kteří u něj vzbudili zájem o národní a sociální problémy lidu na severu tehdejších Uher. Žilinský lékař Dušan Makovický ho přesvědčoval o nutnosti podpory úsilí Slováků o lepší život. V rámci hrozící nejistoty o svůj post v Praze se Ivan Hálek v roce 1901 přestěhoval na Kysuce, do Čadce a v tehdejší Horní Trenčínské župě vykonával lékařskou praxi. Odtud posílal do Prahy literární črty Zápisky lékaře. V nich líčil kraj chudoby za Jablunkovským průsmykem, kde lidé žili v hmotné bídě a duchovní tmě. Dovedl podat pomocnou ruku té směsici malých rolníků, povozníků, zemědělských dělníků, dřevorubců, vorařů, pastevců i dráteníků.
Mladý lékař Hálek se v roce 1903 oženil s Louisou Klicperovou sice na pražské radnici, ale svou ženu si odvedl do svého působiště, zprvu do Čadce a později do Žiliny. Tam na podzim roku 1905 převzal praxi po dr. Dušanu Makovickém, který odešel do Ruska jako osobní lékař L.N.Tolstého. V roce 1907 zemřela v Žilině Hálkova matka Dorota. Manželé Ivan a Louisa Hálkovi žili spolu přes čtyřicet let. (Vdova se po manželově smrti podruhé vdala za MUDr. Vavra Šrobára. Hálkovi měli dvě dcery: Elenu, která se provdala za herce Zdeňka Štěpánka, a Taťánu, jejímž chotěm byl herec a režisér Ladislav Boháč.) V Žilině, v zámečku a dřevěných barácích v části zvané Bytčica roku 1922 založil dětské oddělení žilinské státní nemocnice. Pamětníci zaznamenali, že dobrotivý Ivan Hálek organizoval pro děti i loutkové divadlo. Anebo jako skutečný lidumil v zimě vozil vlastním autem chudé děti do školy. Později působil též jako vládní referent pro veřejné zdravotnictví na Slovensku a věnoval se osvětové činnosti.
Po 38 letech práce pro slovenský lid byl MUDr. Ivan Hálek propuštěn ze státních služeb a vyhoštěn ze Slovenska. Takže od roku 1939 žil u svého přítele ze studií v Modřanech u Prahy, ale stále udržoval kontakt se slovenskými přáteli. Třebaže už měl podlomené zdraví, překládal z ruštiny a sestavil memoárové dílo „Vzpomínám na TGM“. Zemřel před koncem války, 14.února 1945, ve věku 72 let. Vítězslav Hálek je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Ivan Hálek odpočívá na Vinohradském hřbitově v Praze ve společném hrobě s manželkou Louisou a dcerou Elenou.
Jana Ottová