Životní jubileum výtvarnice Jarmily Čihánkové
S Picassem pod jednou střechou

V červnu se dožila známá výtvarnice, moravská rodačka, akademická malířka Jarmila Čihánková vzácného životního jubilea osmdesáti let. Zanícená propagátorka výtvarného umění na Slovensku a významná představitelka moderního výtvarného směru konstruktivizmu je oslavila spolu se svou dcerou Jankou Semianovou, taktéž výtvarnicí.
Jarmila Čihánková se narodila 26. června 1925 v Roštině (okr. Kroměříž), později se s rodiči přestěhovala do Bratislavy. Patří k válečné generaci výtvarníků. Nezapomíná na nelehké dětství, v němž největší radostí byly dešťové kapky, které měnily zem na její první skicáře, výkresy a plátna, do nichž dřívkem vytvářela první obrázky... Snad také proto se později už jako výtvarnice ráda věnovala dětem. Ve 13 letech začíná v Bratislavě navštěvovat dětský kurz malování a modelování při střední ŠUR, kde jako pedagog působil Ľ. Fulla. V sedmnácti letech jako mimořádná posluchačka (nedosáhla zákonem předepsaný věk) začíná studovat na SVŠT v Bratislavě - obor kreslení a malování (1942-45) u prof. J. Mudrocha, později pokračuje na Vysoké škole uměleckého průmyslu v Praze u prof. J. Baucha (ateliér užitkové malby a grafiky) a pak u A. Pelce (ateliér politické kresby a karikatury).
V širokém uměleckém spektru tvorby akad. malířky Jarmily Čihánkové najdeme téměř všechno - od satirické kresby, novinové a časopisecké karikatury, portrétové karikatury, přes knižní ilustraci, plakátovou tvorbu, grafiku, olejomalby, figurální studie až po tapisérie, artprofis a monumentální tvorbu.
Po pražských studiích a návratu do Bratislavy (1950-57) se věnuje grafice (dřevořezu, linorytu, litografii), satirické kresbě a kreslenému humoru. Byla u toho, když slovenská karikatura dosáhla svůj největší rozmach po roce 1945 a vznikly časopisy Sršeň a Roháč. Už v roce 1950 nechyběla na 5. celoslovenské výstavě reprezentační přehlídky slovenského výtvarného umění v Bratislavě, kde poprvé na Slovensku v expozici grafiky byla také politická karikatura. Kromě Guderny a Weisskopfa byla zastoupena i Jarmila Čihánková jako první výtvarnice - průkopnice mezi ženami - karikaturistkami. Nezapřela v sobě školu mistra karikatury Antonína Pelce, jak to potvrzuje i její tvorba uveřejňovaná v Pravdě, Novém Slovu, nebo v Sršni a Roháči. Portréty nezáměrné, neplánované, tužkou a perem ve skicáři, na staré dopisní obálce, nebo zadní straně pozvánky, a tak jako před léty, kreslí ještě i dnes, vždy tam, kde se objeví tvář, která ji inspiruje.
Od roku 1954 se věnovala ilustraci pohádek a knih pro mládež, ale též poezie (Ján Kostra: Jenom jednou). S typicky ženskou vnímavostí se uměla vcítit do atmosféry textu, připomeňme alespoň tituly O Keškovi a jeho kamarádech, Otevři se, pohádko, Slunečný kobereček, Co je to leporelo, Studna lásky, Robinsonka...). Její ilustrace ani po mnoha desetiletích neztratily půvab a uměleckou hodnotu.
Vedle ilustrací se orientovala i na malbu. Od raných zátiší a krajinářských záběrů, přes figurální studie i portréty (např. Děvče z přádelny, 1962), až po vrchol svého tvořivého potenciálu, který koncentrovala do tvorby artprofisů, jimiž se proslavila nejen u nás, ale i v zahraničí. V roce 1957 se objevují její první tkané tapisérie Jánošíkův tanec a Tanec děvčat. Uplatnila v nich i hravost a barevnost slovenské lidové ornamentiky (sbírala starý lidový tisk, sbírala a rozkreslovala lidové motivy modrotisku, které později dala k dispozici archivu slovenského ÚĽUVu). V letech 1958-66 je členkou tvořivé Skupiny 4 (spolu s Bartošíkovou, T. Klímovou a V. Kraicovou, spolužačkami z pražských studií) a svoji pozornost zaměřuje na doposud odstrkovanou malbu květinových a ovocných zátiší.
Od druhé poloviny šedesátých let se Čihánková soustřeďuje na geometrické elementy. Byla první mezi československými výtvarníky, která uměleckými i technickými osobitostmi artprofisového enviromentu reprezentovala moderní slovenskou tapisérii na 5. mezinárodním bienále ve švýcarském Lausanne v roce 1971 kompozičním celkem Velká stavebnice. Součástí bienále byly rovněž artprofisy z prací Pabla Picassa. Pozornosti se výtvarnici dostalo nejen v místním tisku, ale také ve vídeňské Die Presse.
J. Čihánková se věnovala i pedagogické činnosti - na Střední škole uměleckého průmyslu v Bratislavě (1953-58), na ĽŠU v Bratislavě (1968-69) a VŠVU v Bratislavě (katedra scénografie – obor kreslení a malování).I když výtvarná tvorba Jarmily Čihánkovej je už po roce 2000 uzavřená, svým výtvarným dílem se významně zapsala do slovenského výtvarného umění druhé poloviny 20. století. V posledních letech mohli vidět příznivci umění část její tvorby v trnavské galerii. Až do roku 1998 žila v Bratislavě, poté se přestěhovala do Smolenic, kde žije dodnes.
Peter Závacký