(*18.6.1940 Brno, + 3.2.1989 Praha)
Počátky vysokoškolských studií Josefa Vyleťala byly spojeny s pobytem v Bratislavě. V letech 1957-60 zde studoval na Fakultě architektury tehdejší Slovenské vysoké školy technické u prof. J. Kouly. K jeho tehdejším bratislavským přátelům patřil grafický designér Jan Meisner.
Od roku 1960 žil v Praze. Krátce studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. A. Hoffmeistra. V roce 1962 se stal scénickým výtvarníkem divadla Na zábradlí. Postupně, s vypětím i neklidem, v opojení fantazií i vínem, se rodí a krystalizuje jeho výtvarná osobnost: malíř, grafik, výborný kreslíř, výtvarník divadla a filmu (plakáty). Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Praha 1995) ve stručnosti bilancuje jeho výtvarné dílo: počáteční strukturální abstrakci, figurativní kompozici ve stylu starých mistrů, cyklus Stromníci (1965) a pozdější vrcholné surrealistické malby a kresby.
Jsou to postavy významných myslitelů, cykly Apokalypsa, Hrůzy války anebo Hold F. Goyovi, obrazy antické inspirace i křesťanské s y m b o l i k y, máchovské krajiny, obrazy smrti a zániku, skřetů a mutantů, oblud a vetřelců a při p ř e d č a s n é smrti malíře ko mp o z i c e ex i ste n c i o - n á l n í h o bole, beznaděje, smutku a zoufalství. Konec přišel brzy. Josef Vyleťal zemřel v Praze jako 49letý mistr klasického, veristického surrealizmu.
Jeho dílo je z rodu magie fantazijního realizmu a surrealizmu. Má především své výtvarné kontexty sahající k počátkům těchto tendencí - Bosch, Brueghel, Dürer a vrcholící v surrealizmu meziválečných let 20. století - Dali, Ernst, Delvaux, Magritte…
Z českých umělců připomínáme veliké a znepokojující dílo Mikuláše Medka, s nímž Pepu Vyleťala spojoval fenomén „sklenice plné nepokoje“. Impulsy přicházely též z oblasti literatury - E. A. Poe, i z textů domácích romantiků a básníků symbolizmu - Mácha, Erben. V souvislostech historických i filozofických poutalo Josefa Vyleťala permanentní varování Apokalypsy. A z výtvarných dějin geniální Goya a jeho stále platná pravda, bolest, utrpení, ale též vzdor vůči hrůzám nejen války, ale i člověka a lidské pospolitosti řítící se „vzhůru do propasti“.
Ve světě jeho reálného života, přátel nebo také vizí, snů a pocitů neustálých proměn byly mnohé osobnosti Prahy šedesátých let. Byli to filmaři J. Němec, J. Herz, P. Juráček, F. Vláčil, později J. Jakubisko, kunsthistorici F. Šmejkal, A. Hartmann, spisovatelé a básníci V. Linhartová, A. Stankovič, kritik J. Lopatka a také Václav Havel. Možná to byl osvobozující duch surrealizmu, který spojoval tyto lidi a jistě to byla též kritičnost, nesouhlas, odpor i odmítnutí absurdní normalizace, která byla děsivější než všechny fantasmagorické představy a bizarnosti pod prahem vědomí ryzího člověka a za prahem jeho tristní existence.
K velkému dílu se dostal Josef Vyleťal v letech 1978-80. Tehdy namaloval nástěnnou malbu – 600 metrů na kolonádě v Mariánských Lázních. Pak už to byly poslední obrazy. Veliký inkvizitor jako kejklíř, Císařský pes požírající sám sebe a vše sledující svým lidským okem a Malíř a jeho Múza. Temný, modro-fialový monochrom plný úzkosti i obav, samoty. Meditace, pohled dovnitř a vidění i vědění toho, že rubem života je smrt a smrti nový a jiný život.
Malá monografie Rostislava Sarvaše (Anomal, Praha 1993) má podtitul Malíř smrti. Tenhle podtitul je možné ještě dopovědět. Josef Vyleťal byl stále malířem ne jednoho nebo jediného jevu. Byl malířem polarity, paradoxů, ambivalence i protikladů. Pohlavní pud a křížová cesta, tragedie a groteska, živé a mrtvé, zvíře a člověk, libost i děs, navenek a dovnitř, ze života do smrti a zase nazpátek, stále a neustále, v tuto chvíli a navěky.
Bohumír Bachratý
