Letokruhy
Kdo potká pěvce Romana Janála a aspoň krapínek se vyzná v opeře, pak mu na mysli vytane zcela evidentně „bel canto“, což je druh sólového zpěvu dbajícího především o krásu tónu a zpěvní linie. Už sám název napovídá, že kořínky tohoto pěveckého stylu jsou zakotveny na italském jihu. A dlužno ještě dodat, že Roman Janál je člověk dokonale federální, byť tohle přídavné jméno ze slovníku aktuální češtiny už před časem vypadlo. Na vysvětlenou je třeba předeslat, že se narodil v Trenčíně.
„Moje maminka byla Slovenka a učila na hudební škole hru na klavír, tatínek Čech. Když mi bylo čtrnáct roků a dokončil jsem základní školu, provdala se a odstěhovali jsme se do Plzně, kde se stala ředitelkou hudební školy Bedřicha Smetany,“ vzpomíná Roman Janál.
„S hudbou jsem koketoval poměrně záhy, už od pěti let jsem začal hrát na housle a moje snažení vyvrcholilo přijetím na konzervatoř do Žiliny, ale – jak už jsem podotkl – mamka se vdala do Plzně, tak jsem i já putoval na tamní konzervatoř. Zpěv jsem se samozřejmě také učil – základy jsem získal v Trenčíně u profesorky Sýkorové. Ta mě naučila z pěveckého hlediska asi tomu nejdůležitějšímu – správnému dýchání. Ale jako každého kluka, tedy i mě, přepadla v pubertě mutace. Z fyziologického hlediska však poněkud zřídkavá – do devatenácti let jsem totiž nebyl schopen vyloudit ani falešný tón,“ vypráví pěvec.
Cesta do Sofie
Po maturitě z houslí jako by všechno povolilo a hlas začal opět ladit. Jen poskočil o kvartu níž, což mělo za následek přestup z kategorie tenorové do barytonu. Roman Janál i v Plzni – pokud to šlo – chodil na hodiny zpěvu a jednou za kvartál jezdil na konzultace k pěvci Národního divadla Jindřichu Jindrákovi.
„Cítil jsem, že mám na to pokračovat ve zpěvu. Přijímací pohovory na Hudební akademii múzických umění byly podmínkou k doporučení ke studiu v zahraničí. Cítil jsem, že mojí parketou je právě bel canto. Podal jsem si tedy žádost do zahraničí. Samozřejmě v tehdejší době byly na výběr jen země socialistické, ale i tam byly školy skvělé úrovně. V mužském zpěvu to bylo rozhodně Rumunsko a Bulharsko. Nakonec jsem zvolil Sofii, neboť tam bylo přece jen lepší žití,“ dodává Roman Janál.
Pravda, Sofie byla svého času poměrně jednotvárným městem, kde kromě dvou tří hlavních bulvárů stál za pozornost park v okolí chrámu Alexandra Něvského a pak ještě hory za městem. Ale důležitá byla především vynikající úroveň operního pěveckého školství. Romana Janála si vzal pod patronát světový pedagog profesor Chadžijev, který vychoval mnoho sólistů předních operních scén.
Rodina má přednost
Při ukončení studií dostal Roman Janál po všech stránkách velmi lákavou nabídku na angažmá do sofijské Národní opery, ale to už měl zorganizovaný i osobní život. V Čechách na něho čekala violistka Jindřiška. A také první dcerka.
„Právě 3. března 1989, kdy jsem zpíval jako host premiéru Brittenovy opery Znásilnění Lukrécie, manželka porodila Kačenku. Já jsem si musel odkroutit devět měsíců vojenské služby u jedné ze skupin Armádního uměleckého souboru, ale co dál bez bytu… Vše rozhodla tetička, které odešla do Velké Británie a zůstal po ní byt v Trenčíně, což bylo fajn, protože jsem získal angažmá v banskobystrickém divadle. Ale Praha je Praha, měl jsem české občanství, a tak jsem nastoupil do komorní opery Mozart a v roce 1994 mě přijal Karel Drgáč do Státní opery Praha. O tři roky později jsem vstoupil s pokorou a úctou do služeb zlaté kapličky. V šatně mě čekal vzkaz od mého předchůdce Jaroslava Součka, který odešel na odpočinek, že mi přeje hodně štěstí, zdraví a uměleckých úspěchů.“
Když úlet, tak šansonový
V současné době je Roman Janál takříkajíc na volné noze. Má za sebou spoustu zahraničních zájezdů s českými předními uměleckými soubory. Kromě evropských zemí poznal krásy Austrálie i Japonska. „Ale abych pravdu řekl, pro mě byla svátkem návštěva Bruselu a tam Muzea Jacquesa Brella. Víte, šanson a zejména francouzský, to je moje láska. V tom muzeu jsem strávil půl dne a jen a jen dýchal atmosféru a poslouchal písničky. Pokud bych jednou přistoupil na to uskutečnit „výlet“ do hájemství jiného žánru, pak zcela určitě nikoliv do pop music, ale zpíval bych šansony. Jako Brell, Becaud, Piaffová, ale i naše Hana Hegerová,“ vyznává se umělec.
V Národním divadle však zpívá nadále – například kultovního Dona Giovanniho, Hraběte Almavivu ve Figarově svatbě, Escamilla v Carmen, Dona Pasquala a další. Roman Janál natočil na CD operní jednoaktovky Bohuslava Martinů Slzy nože a kompletní nahrávku Dvořákovy opery Tvrdé palice. „K mým nejnovějším nahrávkám patří CD Cikánských písní Karla Bendla, Vítězslava Nováka, Antonína Dvořáka a Johannese Brahmse, při nichž mě doprovodil klavírista Karel Košárek, který doprovází i Magdalenu Koženou a Josefa Suka,“ svěřil se pěvec.
Právě když byl ve stálém angažmá, se po zisku Ceny Thálie za roli Poluxe Romanovi Janálovi naplnila slova jeho sofijského profesora Chadžijeva: „Pamatuj si, úspěch se nikdy neodpouští. A vynikneš-li nad průměr, pak je to průšvih!“
Karel Ulík
Foto: František Malý
1985 – po absolvování konzervatoře v oboru hry na housle byl přijat do pěveckého oddělení Hudební akademie v Sofii
1990 – první angažmá v Banské Bystrici, po půlročním působení odchází do Komorní opery (pozdější Opera Mozart)
1994 – hostování v plzeňské opeře
1995 – sólistou ve Státní opeře Praha, absolutním vítězem 30. ročníku mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, působí jako pedagog na Pražské konzervatoři
1997 – sólistou v Národním divadle, stálý host Státní opery Praha
1999 – úspěšné turné s Pražskou komorní filharmonií po západní Evropě
2000 – obdržel prestižní cenu Thálie 1999 za roli Polluxe v inscenaci Rameauovy opery Castor a Pollux v Národním divadle
Spolupracuje s významnými českými i světovými dirigenty (Libor Pešek, Vladimír Válek, Jiří Bělohlávek, Christopher Hogwood), vystupuje na domácích i zahraničních hudebních festivalech (Pražský podzim, Smetanova Litomyšl, Festival Pontes, Dny B. Martinů v Londýně, Festival B. Martinů v Amsterdamu, Česko-saský hudební festival, Europalie v Amsterdamu a Bruselu) spolupracuje s domácími i zahraničními hudebními tělesy (FOK, PKF, Česká filharmonie, SOČR, BBC Londýn), natočil řadu kompaktních disků ve spolupráci s Českým rozhlasem a Supraphonem.
