Původně zamýšlenou dráhu baletky vyměnila za činohru. Hereckou kariéru začínala v Divadélku ve Smetanově muzeu, Intimním divadle a v Déčku E. F. Buriana. V roce 1946 ji režisér Frejka přivedl do Divadla na Vinohradech, kde hrála ještě donedávna. Na jeho prknech vytvořila mimo jiné Lady Macbeth, Ibsenovu Noru, Markétku ve Faustovi, Sofoklovu Elektru i Dürremattovu „starou dámu“.Za paní A v Albeeho hře Tři velké ženy byla nominována na cenu Thálie 1999. Z mnoha televizních a filmových postav ráda vzpomíná na maminku v seriálu F. L. Věk. V rozhlase má nejraději vdovu Capetovou. Získala cenu Thálie za celoživotní mistrovské dílo v oboru činoherního herectví. Za herečkou Antonií Hegerlíkovou (82) jsem se vydal k ní domů na pražský Chodov, kde jsme si povídali o jejím životě soukromém i hereckém. A věřte, že bylo o čem povídat a na co vzpomínat. Její optimismus a energie jsou nakažlivé!
Narodila jste v Bratislavě a měla jste skvělé rodiče, jací byli?
Můj otec byl vojenský pekař, takže jsme se často stěhovali a byl to i amatérský hvězdář. Zajímalo ho nebe, měsíc i síly, které působí na člověka, protože za úplňku nikdy nespal! Rodiče byli obyčejní lidé, ale ničemu se neuzavírali, v ničem nebyli omezení a striktní, ani ve výchově. Byli jsme čtenářská rodina – vášniví čtenáři, měli jsme obrovskou knihovnu a nikdy v životě jsme neslyšeli, že některé knížky nesmíme číst. Četla jsem všechno, neboť tatínek říkal, že když tomu nebudu rozumět, stejně to odložím. Naše rodina měla mantinely, které byly tak samozřejmé, že nebylo třeba žádných trestů, protože nás děti nikdy nenapadlo je nedodržovat. Bylo to tak přirozené od malička, že jsme je vůbec nevnímali.
Vztah k astrálnu jste získala už v dětství a velkou zásluhu na tom měl i váš tatínek!
Rodiče byli oba také velcí turisté. Se sestrou jsme se obě narodily na Slovensku a s rodiči jsme pravidelně vyráželi do přírody, kde jsme spávali pod širákem. Tam nám tatínek vyprávěl o obloze a hvězdách. Noční nebe na horách je nejkrásnější, jaké jen může být, a hvězdy se zdají na dosah ruky! Má to takové kouzlo a působnost na dětskou fantazii a pak i na jednu obrovskou věc, která nás se sestrou provázela celým životem a která se těžko dá získat jinak. Když jsme ležely na zádech, mlčely, zíraly nahoru a nechávaly jsme volně plynout myšlenky, najednou jsme pochopily, jak člověk je strašně malinký. Tak získáte pocit skromnosti, uvědomíte si místo ve svém životě i na planetě. Nikdy vás pak nenapadne, že člověk je pánem všeho, ale že jsme jen součástí – a ne zrovna tou největší! Tatínek nás učil poznávat hvězdy i působení měsíce. Říkal nám, že na měsíci je náš dědeček s otýpkou roští a že se tam jednou lidi určitě dostanou!
Chtěla jste být baletkou, co vás přivedlo k divadlu?
Nebýt „Mnichova“ a vyhlášení Slovenského štátu, byla bych profesorkou zeměpisu a tělocviku, což určil tatínek. Dělala jsem lehkou atletiku, chodila do baletu, dobře jsem se pohybovala a měla jsem výbornou paměť. Studovala jsem však s odřenými zády a nebýt mé geniální sestry, která mi pomáhala a vystudovala gymnázium dva roky přede mnou, tak bych na gymnázium nikdy nemohla jít. Od čtyř let jsem chodila na balet a do Sokola. Rodiče byli toho názoru, že dítě, které je zaměstnané, nezlobí, a je to svatá pravda! O co jsme jako děti měly zájem, to nám rodiče umožnili dělat. Když mi bylo patnáct, tatínek zemřel. Ze Žiliny, malého pětitisícového města, kde jsem v životě neviděla divadelní představení, jsme pak museli odejít. Naštěstí v Praze měla maminka synovce a u něj jsme spali na zemi! Praha praskala ve švech, přijela sem spousta utečenců z pohraničí, nebyla místa ve školách, kdo to nezažil, nepochopí. Díky velkorysosti paní Nikolské jsem se k ní dostala na studium výrazového tance a za to jsem jí myla nádobí. Poslala mě pak studovat mimiku, která se vyučovala na herecké škole. Přijali mě s podmínkou na půl roku a hereckou školu jsem pak dokončila jenom proto, abych měla maturitu. Takhle jsem se dostala k divadlu a první představení jsem shodou okolností viděla ve Vinohradském divadle. Proto jsem z něj přes všecky nabídky nemohla odejít!Kolik let jste působila v Divadle na Vinohradech a kde účinkujete nyní?
Padesát osm let. Už tam nehraju, ale jakmile jsem skončila tam, okamžitě mi nabídli hraní v Divadle Metro na Národní třídě, kde byli na mě moc hodní a milí, a hned jsem tam i začala. Režisér a autor současných her pro mě napsal úlohu v Poslední šanci a další roli ve hře Zkrocení. Bohužel jsem na zájezdě nastydla a čtyři dny před premiérou jsem dostala zánět plic a od té doby jsem bez dechu. V nemocnici mi řekli, že se to rádo vrací. Se všemi chorobami, co mám, se dá hrát divadlo, ale máte-li problémy s dýcháním, je to na pováženou. Nemohu si dovolit stavět kolegy před premiérou do patové situace, že se kvůli mně nebude hrát! Přesto, že mám pocit, že bez divadla nemůžu být, myslím, že to možná bylo to poslední, co jsem dělala. Čtyřikrát v životě jsem to vyrvala z naprostého dna a vrátila se k divadlu a vždycky zaplaťpánbůh úspěšně.
A co tedy zrovna teď děláte?
Natočila jsem malinkou roli v televizní inscenaci Nevlastní bratr a všecko jsem nechala být. Snažím se postavit na nohy! Vím, že je to i otázka psychiky. Jsem hodně zodpovědná a důkladná. Kdybych byla trošku lehkomyslnější, už bych zase dávno hrála v Poslední šanci v Divadle Metro.Vy jste do nedávné doby také učila?
Ano, učila jsem na vyšší odborné škole v Michli a letos jsem toho nechala právě proto, abych soustředila veškerou sílu na to, jestli se k divadlu vrátím nebo ne. Učila jsem tam čtyři nebo pět let a byla to pro mě nezapomenutelná a úžasná zkušenost.
Co vám pedagogické působení dalo?
Strašně moc! Styk s mladými lidmi byl pro mě fantastická věc. Teď to můžu potvrdit, protože když sedíte doma, ztratíte kontakt se světem! Nakonec už nevíte, ani jaké vycházejí časopisy. Tam na škole mám partu mladých lidí a moc jim fandím, neboť vědí přesně, jaké divadlo chtějí dělat a dělají všecko pro to, aby si splnili svůj sen.
Má stáří nějaké výhody?
Stáří má jednu obrovskou výhodu. Celý život máte svůj čas pořád něčím obsazený. Celý život pořád něco musíte! A najednou vám přijde věk, kdy nemusíte, kdy si vybíráte, co chcete. Poprvé v životě! Měla jsem to obrovské štěstí, že jsem čirou náhodou měla zaměstnání, kterému jsem propadla, které jsem milovala a jsem za to moc vděčná. Protože tak nádherný a plný život bych v jiném povolání nemohla mít. Poznala jsem tolik lidských charakterů, příběhů, pohybovala jsem se v báječném světě. Celý život jsem měla chuť studovat. Po válce jsem se přihlásila na studium jazyků, ale nemohla jsem to všecko včetně divadla a malého dítěte, po kterém jsem také děsně toužila, stihnout.Takže se nakonec dáte na studium?
Jestli to prohraje divadlo, mohu uskutečnit svůj studijní sen! Půjdu na Univerzitu třetího věku a konečně budu studovat. Celá léta jsem chodila po domovech důchodců a besedovala se starými lidmi a chtěla studovat gerontologii. Nakonec bych ráda studovala dějiny umění, abych konečně jednou do hloubky poznala to, co jsem musela chytat při každém autorovi a měla jsem to vždycky vytržené ze souvislosti. Takže nepůjdu-li do divadla, budu studovat. Přišla jsem na to, že mozek „neblbne“ tak rychle, když ho zaměstnáváte! Je třeba ho trénovat, zaměstnávat ho a pak je svěží a slouží vám.
Kde pořád berete tu báječnou chuť do života a optimismus?
Myslím si - a říkám to už nevím po kolikáté, že rodičům muselo být strašně hezky, když mě dávali dohromady! Protože moje sestra, ač byla geniální, byla jinak slzavé údolí. Něco se stalo a Anička se rozplakala a totálně ochrnula. Kdežto já jsem byla plná elánu a energie a všechno jsem zvládla. Když jsem potom padla já, Anička už byla vybrečená a dotáhla to do konce. Byly jsme se sestrou propojené jako dvojčata. Ale platilo to pro celou rodinu.
Stala jste se dokonce prababičkou, jak se v této životní roli cítíte?
Nejšťastněji, to se nedá slovy popsat. Celý svůj babičkovský život jsem tvrdila, že nejkrásnější období je babička. Maminka o dítěti nic neví, babička má možnost dítě pozorovat a vnímat. Ale prababička narození dítěte, které považuji za největší zázrak a štěstí na světě, vnímá absolutně a všemi smysly. Jediné, co má smysl v životě, je narození nového človíčka. Všecko ostatní může, ale i nemusí být! Nic po vás totiž nezůstane. Když postavíte člověka do světa, můžete klidně zavřít oči. Mohu říci, že strachu ze smrti mě zbavila „prababička“. Tahle životní úloha, které jsem se dožila, mě naprosto zklidnila. Dnes vím, že z tohoto světa odejdu s úsměvem a se vzpomínkou na svou pravnučku Aničku, protože vím, že něco ze mě pokračuje dál. Lituju rodiny, kde jsou rozhádaní a neužijí si rodinných radostí.Jak překonáváte špatné nálady a životní chvíle?
Jistěže je mám, zvláště teď. Zažila jsem v životě i několik propadů, kdy jsem např. strávila rok na psychiatrii, neboť jsem po smrti maminky, která zemřela na rakovinu a o níž jsem se dva roky starala, měla naprosté vyčerpání organizmu. Oslepla jsem, ohluchla jsem, nehýbala jsem se, ztratila jsem paměť. Bylo mi tenkrát šestatřicet a mojí dcerce Toničce dvanáct. Trvalo přes rok, než jsem se z toho dostala. Měla jsem problémy se srdcem, atd. Všecko jsem ustála. Takže nakonec zbyly plíce, které mě zlobí dnes. Myslím, že rodiče mi dali do vínku životní sílu a optimismus. Tatínek mi dal ponaučení do života: nejdřív jednej, pak řvi do aleluja - pláčem nikdy nic nespravíš. Tak jsem nikdy nebrečela.
Vy také sbíráte kameny, jak dlouho je sbíráte?
Ano, celý život sbírám všude kam přijdu nejrůznější kameny, kamínky a oblázky, neboť věřím v jejich sílu. Kámen přece vydrží všecko! Když se cítím špatně, vezmu si kamínek do ruky a odpočívám. Dodává mi sílu. Kdo věří v sílu a energii kamene, pomůže mu to!
Na co v životě věříte?
Věřím na to, že co vysíláte, to se vám vrací. Svět kolem vás reaguje na vaše činy a chování stejným způsobem, jakým se chováte vy k němu. Každý z nás něco vyzařuje do světa. Věřím na přenos energií.
KU
Foto: archiv, KU
