Jméno zesnulého českého architekta, jehož dílo dokáže oslovit jak profesionálního znalce architektury, tak i zaníceného lokálpatriota, jistě není v jisté části veřejnosti neznámé. Jeho nositel patřil k významným avantgardním představitelům architektonického dění v meziválečném Československu, a hodnocení, že jde o architekta světového jména není nikterak nadnesené.Mnohočetné povinnosti, korunované postavením profesora na Vysoké škole uměleckého průmyslu připoutaly pardubického rodáka architekta Adolfa Benše (18. května 1894 – 8. března 1982) k Praze. Nicméně jeho vazby ke Slovensku, jak v oblasti profesní, tak v oblasti obecně lidské, byly mnohem košatější, než napovídají dvě úvodní citace. Manželku si našel v zemanském prostředí ryze slovenské oravské Jasenové a v té souvislosti by se dalo leccos povídat o vztahu rodiny k tamnímu rodákovi spisovateli Martinu Kukučínovi. Zvláštní shodou okolností nadaná dcera manželů Benšových Zora vystudovala architekturu na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě (promovala roku 1959). Citové souznění se Slovenskem, kde profesor, pochopitelně, často trávíval dovolenou, bylo tudíž nasnadě.
Autorská aktivita architekta Benše na Slovensku se neomezila na výstavbu ružomberského gymnázia a na již zmíněné soutěžní návrhy. V roce 1932 se účastnil prestižní soutěže na návrh Plicního léčebného ústavu ve Starém Smokovci, v němž přišel s myšlenkou „tvárné dispozice a určité provizornosti budov, která by umožnila rychlou amortizaci vložených prostředků (po 25 letech). Přitom se však neměla zhoršit použitelnost a solidní jakost technického provedení. A. Benš porovnával výhody a nevýhody pavilonové a vertikální koncentrované osnovy. Pro svůj návrh volil pavilonový systém lůžkových oddělení, kombinovaný s výškovou zástavbou ostatních částí. Navrhovaný kombinovaný systém obsahoval určité vlastnosti adaptability. Námět flexivnosti byl mezi četnými soutěžními návrhy ojedinělý.“ (Ladislav Foltyn: Slovenská architektura a česká avantgarda, 1993, s. 138). Tento – slovy profesora V. Šlapety – vynikající návrh, na rozdíl od soutěžního návrhu na obecnou školu ve Fiľakově, který získal první cenu, nedošel u hodnotící poroty uznání. Až překotný pokrok lékařské vědy po druhé světové válce, způsobující neutuchající stupňování tlaku na soustavnou modernizaci zdravotnické techniky a zkracující čas morálního opotřebení zdravotnických zařízení, prokázal jasnozřivost tehdejšího Benšova řešení.
Někdy v poslední čtvrtině meziválečných dvacátých let dvacátého století navrhl pro Ing. Novotného třípatrovou vilu v Bratislavě. Ač není veřejnosti zdaleka tak známá jako autorovy pražské realizace, zejména pak jako odbavovací budova letiště Praha - Ruzyně (1932–1937) či ústřední budova Elektrických podniků hlavního města Prahy (1928–1935), kvalitou si s nimi nijak nezadá. Náročné terénní podmínky prudce svažitého pozemku v ulici Boženy Němcové dokonale prověřily autorovy schopnosti. Novotného vila – nejranější z Benšových slovenských prací – se důstojně řadí k tomu nejdokonalejšímu, čeho v této typologické sféře funkcionalistická architektonická tvorba na Slovensku dosáhla. Konec konců autor vily byl žákem a nositelem odkazu dvou velkých postav české architektury, profesorů Jana Kotěry a Jiřího Gočára, u nichž studoval na pražské Akademii architektury. Bez jeho (byť jenom) dvou uskutečněných návrhů by slovenské architektonické dědictví bylo nesporně chudší.
Profesorova talentovaná dcera Zora, absolventka bratislavské školy architektury a nadějná posila zdejších architektonických řad, nenavázala na otcovu práci. V čase těžkých zkoušek, jež dolehly na „socialismus s lidskou tváří“, rezignovala na česko-slovenskou rodinnou tradici i domácí kariéru a uchýlila se do Francie. Obdařena schopností splynout s prostředím se úplně ztratila z dohledu a zdá se, že se pomalu vytrácí i z paměti. Už i v písemnostech produkovaných školou, kterou svého času úspěšně absolvovala, jí komolí příjmení na „Benešová“.
Ľubomír Mrňa
