Zůstaly už jen nahrávky první dámy českého jazzu
NEJDŘÍV JSEM ZPÍVALA SOVÁM

Vlasta Průchová se narodila v Ružomberku českým rodičům, kteří zde působili za první republiky. Křtil ji Andrej Hlinka. Koncem třicátého osmého roku za poměrně dramatických okolností musela rodina tenkrát už z Trenčína Slovensko opustit a od té doby Vlasta Průchová žila v Praze. Rozhovor, který České besedě jazzová legenda poskytla, byl poslední v jejím životě. Pro časopis Čechů, Moravanů a Slezanů žijících na Slovensku…

VLASTA PRŮCHOVÁ (1926) se narodila v Ružomberoku, ale od roku 1939 žije v Praze. Se skupinami Rytmus 47 a Rytmus 48 zpívala v pražském jazzovém klubu Pygmalion. V roce 1947 se provdala za MUDr. Jana Hammera (zemřel v květnu 1989), vynikajícího muzikanta i kardiologa, který založil první tuzemskou koronární jednotku. V roce 1947 se jim narodil syn Jan, jehož talent byl odmalička tak výrazný, že získal stipendium na Berklee School of Music v Bostonu. V roce 1952 se narodila dcera Andrea. Od roku 1953 zpívala Vlasta Průchová v Alhambře. Koncem padesátých let se podílela na soutěži Hledáme písničku pro všední den, v níž několikrát zvítězila. V roce 1968 odjela společně s celou rodinou na rok do USA, kde její muž dostal stipendium ve Washingtonu, ale zpět se vrátila jen s manželem a dcerou. Syn Jan zůstal v USA, kde se věnuje dodnes hudbě na světové úrovni (ještě před odjezdem napsal hudbu k Šíleně smutné princezně, dnes je autorem hudby k řadě amerických seriálů, připravoval i znělky pro TV Nova a je úspěšným multiinstrumentalistou). Vlasta Průchová vždy zpívala se špičkovými kapelníky, jako byli Karel Krautgartner, Karel Vlach, a s muzikanty, jako Emil Viklický a dalšími. Vystupovala v pražských jazzových klubech (Agartha, Reduta, Dům U Staré paní či Ungelt) se skupinou Swinging Quartet Zdeňka Zdeňka. Ocenění: Cena Gustava Broma Vlastě Průchové za celoživotní jazzový přínos. Sólová alba: Tonight, Docela všední, obyčejný den.

Jak se to přihodí, že člověk vydrží být šest desetiletí let jazzovou zpěvačkou?
Zaslechne muziku, propadne jí a už bez ní nedokáže být. To ne. Byla jsem dítě, co zpívá a poslouchá všechno. Vyrůstala jsem na Slovensku, nejprve v Ružomberku, pak v Trenčíně, kam tatínka přeložili, byl voják. Maminka vystudovala konzervatoř ve Vídni, a tak samozřejmě u nás stále něco hrálo. Když ne klavír, tak alespoň rádio. A já s ním zpívala všechno, co se namanulo: opery, operety, lidovky. Bylo to nádherné dětství. Bydleli jsme v Trenčíně v areálu bývalé fabriky na výrobu dynamitu, v ředitelské vile, okolo byl nádherný les. Když jsem se vracela domů večer, bála jsem se. Panenku v podpaží, na stromech seděly sovy a já jim zpívala. Cokoliv, co mne napadlo. Ale hodně nahlas.
A jazz se nenápadně přidal?
Dostavil se na deskách. První jsem si pouštěla na starém gramofonu na kliku. Poslouchala jsem je dokola, všechny moje krásné vzory. Ne, nekopírovala jsem je, ale nasávala. A samozřejmě jsem tehdy vůbec netušila, že jednou budu zpívat sama na pódiu.
Tam vás přivedl až váš manžel?
Potkala jsem ho v šestnácti. Ve Zlíně se konaly v roce 1942 Filmové žně a my jsme tam se sestrou jely, protože jsme chtěly vidět Oldřicha Nového, Natašu Gollovou, Hanu Vítovou, Zitu Kabátovou. Byly jsme mladé holky, co trojčí do filmu. Na cestu jsme měly v kufru napečené vdolky, protože peněz se jaksi nedostávalo. V jazzové kavárně Morava jsme také celý večer proseděly u jedné limonády. Kapele se ovšem dvě veselé blondýnky líbily, pozvala nás na další večer, a když jsme odjížděly po třech dnech domů, už jsme věděly, že ti kluci hrají také v Akváriu v pražském paláci Metro. Jedním z nich byl i Honza Hammer. V Akváriu, což byl nádherný jazzový klub, jsme si na Silvestra dali pusu a řekli si, že to spolu zkusíme. Přišla jsem domů a říkám: maminko, potkala jsem člověka, který je můj osud. Smála se, že jsem bláhová. Ale my jsme s Honzou chodili šest let a pak jsme se vzali.
A mezitím jste s jeho kapelou začala zpívat...
Honza si to nepřál. Dlouho. Všichni jeho kamarádi měli za ženy zpěvačky a on viděl, jak je to náročné. Ale kapela ho nakonec přemluvila. Řekli mu: Hele, Vlasta má jazzovej feeling, tak jí nebraň! Vzdal to, když hráli v Mariánských Lázních. Poslali mým rodičům telegram, ať Honzovu snoubenku pustí, že jim chybí zpěvačka. A mně napsali: Nauč se pár písniček, pořiď si šaty a přijeď! Přijela jsem, při první zkoušce mi našli stupnice, v kterých budu zpívat, a od té doby jsem s tím nepřestala.
Tak jste se zpěvem živila?
Děvečko (tak mi Vlasta vždycky říkala, když chtěla něco objasnit!), nikdy se jazzem u nás nedalo uživit! Kdyby můj muž nevystudoval medicínu a neživil se jako kardiolog, nemohla bych zpívat. V padesátých a šedesátých letech jsme měli všichni v kapele po 180 korunách za večer, teď dostávám tisícovku. Z toho tedy nezbohatnete, ani se neuživíte. Se dvěma dětmi jsme to flikovali různě, ale naštěstí jsme se té muziky nemuseli nikdy vzdát. Začínali jsme v Alfě – tenkrát jsme také spolu tančili na parketu první kousky, abychom publikum nalákali na parket. Pak přišlo už období klubů, ty mám radši. Založili jsme Pygmalion – na Václaváku v podzemí paláce Fénix. Tam už nikdo netančil, všichni stáli a poslouchali. Měli jsme špičkové muzikanty, to byla nádhera!
Nejlepší ale asi byla šedesátá léta, že?
Padesátá i šedesátá léta byla úžasná, protože jsem měla možnost pracovat se skvělými muzikanty, těmi nejlepšími, co tady v jazzu byli. A ještě jsem zažila ty nádherné koncerty v Lucerně. To nás drželo.
V téhle muzice neexistuje řevnivost?
Kdepak! Není snad v Čechách jazzmana, se kterým bych nehrála. My se všichni známe, spolu jamujeme, jeden inspiruje druhého. Jazz je laskavá muzika a laskavý svět.
Vždy a všude na světě? V roce 1968 jste byla s celou rodinou v Americe. Myslíte, že byste se tam mohla uchytit?
Asi ano. Ale bezesporu bych se ani tam netopila v penězích. Jazzmani to mají těžké tam i tady, jen skutečné americké špičky vydělávají hodně peněz, zvláště – ovšem – v Evropě. Jenže mě ani nenapadlo v Americe zůstat. To jsme s Honzou věděli od počátku. Nejsme emigrační typy. Honza dostal americké stipendium v nemocnici, odjížděli jsme těsně po invazi. V naší ulici stál tank a mířil hlavní támhle na ten porcelán ve vitríně. Tehdy jsem věděla, že nechci v Praze zůstat. Sbalila jsem nejnutnější věci, už jsme měli víza a prchali jsme prvním vlakem na západ. Ale po roce nám oběma bylo jasné, že se musíme vrátit. Honzovi psali pacienti a mně se zdálo o pražských klubech. Vadly a já věděla, že je třeba je vzkřísit! Prostě jsme potřebovali být doma.
Váš syn ale v New Yorku zůstal...
Bylo mu dvacet, měl v Americe také stipendium a celý život před sebou. Dobře udělal, prorazil tam, využil příležitost. Dostal od Boha talent a byla by věčná škoda, kdyby ho zahodil. Teď tam píše zrovna muziku k nějakému novému seriálu BBC, je v jednom kole, spokojený... Kdyby se s námi vrátil, skončil by tady v nějakém baru.
Vy jste v nich strávila celý život. Po návratu domů vás komunisté dvakrát nešetřili.
Nejhorší bylo, že Honzu nepustili zpět k jeho nemocným. Založil v Thomayerově nemocnici první koronární jednotku, učil se to v Anglii, a když se vrátil, nepustili ho zpět k jeho práci. Mysleli si, že musíme být přinejmenším agenti cizí kontrarozvědky, když se vracíme v roce 1969 domů. Kvůli bratrovi, který naopak v exilu zůstal, zase nevzali Andreu na konzervatoř. Je talentovaná, zpívá, swinguje, scatuje jako ďábel, když je ovšem v pohodě... Tehdy, po třetích neúspěšných přijímačkách na konzervatoř, se sesypala, od té doby si léčí nervy. Když se jí narodily děti, musela na delší čas zase do Bohnic. A já tehdy, v padesáti letech, měla na starost znovu dvě děti – jedno dvouleté a druhé devítidenní. Vychovávali jsme je s Honzou, jak jsme uměli, a po večerech jsme dělali jazz.
Takže bez jazzu Vlasta Průchová neumí být.
Děvečko, to tedy neumí. Mě jazz drží při životě. Teď už doslova. Tluču se všelijak, mám bolavá kolena, není mi dobře, po každém koncertě jsem strašně unavená, na ten další se sotva vleču, na pódium mne kluci musí vytáhnout... Ale jak začnou hrát, obživnu. A už to jede!
KU
Foto: Karel Ulík a archiv

Dříve, než náš rozhovor s českou legendou jazzu vyšel v České besedě, skončila se její pouť na této zemi. Po dlouhé těžké nemoci jazzová zpěvačka Vlasta Průchová v léčebně dlouhodobě nemocných motolské nemocnice v Praze 16.června ve věku nedožitých 80 let zemřela. Hlubokou lítost nad úmrtím vyjádřil také prezident Václav Klaus. „Prezident Vlastu Průchovou osobně znal, vážil si jejího umění, a také proto ji v roce 2003 ocenil státním vyznamenáním Za zásluhy II. stupně,“ sdělil prezidentův mluvčí Petr Hájek.