Loňský rok měla jubilující výtvarnice Květoslava Fulierová výjimečně úspěšný, zejména na zahraniční výstavy. Autorské prezentace absolvovala v italské Monze a Moskvě. Za zahraniční půdu je možné považovat i Francouzský institut v Bratislavě, v jehož galerii vystavovala se životním partnerem Juliem Kollerem. Když k tomu přidáme účast na kolektivních expozicích v Maďarsku, Německu, Polsku a Španělsku, je to celkem potěšitelná bilance. Aktivní byla i doma a podílela se na několika spolkových a jiných skupinových výstavách v různých slovenských městech. Svoje 75leté životní jubileum si teď připomíná průřezovou expozicí ve vajnorské galerii Typo Ars během celého dubna a května. I toto jubileum je důvodem na rozhovor.Vám bylo zřejmě souzeno stát se umělkyní, protože vaše maminka Marie Zavadilová (1893-1988) byla progresivní učitelkou na moravských kopanicích. Ráda kreslila, vyšívala, modelovala z hlíny, hrála na housle, zpívala v školském sboru, fotografovala - byla tehdy před lety pozoruhodně všestrannou umělkyní na chudém venkově, a to bez potřebných informačních zdrojů.
Samozřejmě, že měla na mne velký vliv. Odmalička jsem byla s ní a bavilo mě všelico nové dělat, zkoušet, hrát si a tím nenápadně i tvořit. Získala jsem základní a hezký vztah ke kreslení, estetice nebo hudbě, který se pak už jen prohluboval. Maminka po 20letém působení ve školství napsala průkopnické dílo Kreslení pro školy prvního stupně, neobvyklou učebnici založenou na výtvarné abecedě. Ale její pokrokový duch nebyl pro režim protektorátu žádoucí, a tak kniha byla stažena. Novátorkou byla i ve fotografovaní a autor knihy Marián Pauer o ní tvrdí, že technickou zručností překonávala problémy, o kterých současní fotoamatéři nemají ani ponětí. Tmavou komorou pro ni byla jáma o rozměrech 2x1,5x1 metr s dřevěným poklopem, pod kterým zpracovávala exponované skleněné negativy a dělala fotky 9x12 cm. Od roku 1914 systematicky fotografovala starým měchovým fotoaparátem rodinu, dokumentovala život vesniček Žitková, Starý Hrozenkov, kde přechodně žila, i okolí.
Nasnímala o mně dlouholetý cyklus. Od spícího miminka až po dospělou slečnu. Často jsem jí pózovala v nových šatech, před zrcadlem nebo jako houslistka. Spolupracovaly jsme na konečném záběru, co mi také umělecky hodně dalo, a zajímalo mě. Podobně jako zpívání ve sboru.
Musela jsem se rozhodnout, budu-li se věnovat hudbě anebo výtvarnému umění. Pokud bych chtěla hrát v orchestru, vyžadovalo by si to denně cvičení, a to jsem si jako matka malé dcery a manželka nemohla dovolit. Rozhodla jsem se pro profesionální výtvarnictví, co můžu dělat nepravidelně, prostě kdy mi to vyhovuje.
Kurátor Mario Manzoli Sala si vyžádal romantické práce s hudebním motivem a výstavu v Monze nazval Kromantika. V Moskvě jsem měla 50 grafických listů a monotypií, které tvořily expozici Kosmická hudba. Na vernisáži v Slovenském institutu jsem se potěšila i účasti našeho kosmonauta Ivana Belly. Kurátorem tam byl náš básník Rudolf Čižmárik, který hovořil rusky.
