Češi o Slovensku
Jan Pivec
(úryvek z pamětí)
Jan Pivec (1907 – 1980), přední český herec, v letech 1934 – 1970 člen Národního divadla v Praze, představitel desítek náročných rolí světových i našich dramatických děl, např. Jaga v Shakespearově Othellovi, Falstaffa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských, Hejtmana v Gogolově Revizorovi, Trigorina v Čechovově Rackovi, Maršála a Barona Krüga v Čapkově Bílé nemoci, Honzy v Kvapilově Princezně Pampelišce, Francka v Maryši bratří Mrštíkových atd. – Svou hereckou dráhu začal v roce 1930 v Bratislavě a během čtyř let tam vystoupil téměř v padesáti rolích. Jak známo, první slovenská profesionální scéna v Bratislavě začala fungovat teprve po vzniku Československé republiky, a aby se konstituovala, potřebovala všestrannou a vydatnou českou pomoc. Tato spolupráce, působení českých herců a režisérů v bratislavských divadelních souborech dvacátých a třicátých let minulého století, představují jedinečnou, lze říci zlatou kapitolu česko-slovenských kulturních vztahů. Abychom ji připomněli živým slovem jednoho z přímých aktérů, zařazujeme pod záhlavím Angažmá v Bratislavě vzpomínky herce Jana Pivce; vybrali jsme je z kapitoly Angažmá v Bratislavě, námluvy z Prahy obsáhlé memoárové knihy Thespidova kára Jana Pivce, Praha 1985.
Když jsem přišel jako třiadvacetiletý herec do Bratislavy, začínalo toto hlavní slovenské město druhou dekádu své národní svobody. Přestávalo být něčím mezi Budapeští a Vídní, metropolemi někdejšího c. k. rakousko-uherské mocnářství, a začínalo mít osobitou tvář. Projevovalo se to všude, zvlášť ve školství a kultuře. Musím po pravdě povědět, že řada nás Čechů, kteří jsme na Slovensku tehdy působili, pokládala velice upřímně za svou povinnost pomáhat svým bratřím v obtížných začátcích.
Po společenské stránce jsem všude cítil svěží, čerstvý vzduch. Město na Dunaji se mně na první pohled zalíbilo! S dychtivýma očima jsem jím ve volném čase procházel, vnímal očima jeho půvab a sluchem jeho měkkou řeč. Slovenštinu jsem si zamiloval na první poslech. Lidé jako by tu byli otevřenější, upřímnější, radostnější a veselejší, zkrátka mladší. Byl to prostě jiný svět, jiné ovzduší.
Také divadlo bylo mladé, velice mladé... Mělo chuť a vůli něco dokázat, rychle dohonit zameškané, otevřít světu okna dokořán. Bylo to všecko pro mne, svobodného mladíka, jako opojné šumivé víno! Tady bylo skutečně na místě, abych si zopakoval ponaučení svého prvního divadelního ředitele Hroudy: „Nepij alkohol, varuj se ženských, kterým se budeš líbit pro svůj vzrůst...“ Ale stejně by to nebylo nic platné!
Nastěhoval jsem se ihned do „hereckého“ domu v Kempelenově, dnes Klemensově ulici. Hezký moderní dům patřil Družstvu Slovenského národního divadla. Bydleli tam jenom lidé od divadla, takže žádný nově přišedší herec nebo zpěvák nemusel pracně shánět byt. Dům byl rozdělen na dvě půlky: pro svobodné a pro manžele. Říkalo se mu, hlavně té svobodárně, „dům hrůzy“, protože se tu někdy událo ledacos, co by jinak, v normálním domě, nebylo vůbec možné. Hodně se chodívalo do Dlouhé ulice „pod viechu“ na lahodné slovenské bílé víno, a dost často se potom někde jinde ještě pokračovalo, takže některá lůžka v „domě hrůzy“ zůstala mnohdy nerozestlána...
V českém souboru pracovalo mnoho dobrých, ba vynikajících herců – Otýlie Beníšková, Anna Letenská, Světla Amortová, Karel Beníško, Míla Beran, Vítězlav Boček, Emil Bolek, Vilma Březinová, Jiří Dohnal, Zdeněk Hofbauer, Josef Kozák, Vladimír Leraus, Bohuš Machník, Karel Pavlík, manželé Rintovi, manželé Sýkorovi, Antoš Tihelka, Milada Valoušková, František Vnouček, manželé Milada a Drahoš Želenští, chvilku i Nataša Gollová a Bohuš Rendl. Velmi často jsem zpočátku hrával s talentovanou Lídou Sudovou. V operetě, která byla stejně jako opera jenom česká, se mihla i Ljuba Hermanová. A to jsem jistě nevyjmenoval všechny.
Herci a režiséři samozřejmě přicházeli a dříve nebo později odcházeli. S některými z těch, které jsem jmenoval, jsem se v Bratislavě ani nesetkal, působili tu dříve nebo později než já. Byli však čeští herci, kteří už zůstali na Slovensku trvale a patřili i v samostatném slovenském souboru k vynikajícím umělcům, tak například manželé Ján a Mária Sýkorovi, Antoš Tihelka nebo později Jozef Budský, původem Pražák, který v Bratislavě hraje a především režíruje – a znamenitě režíruje! – dodneška.
Obrovská výhoda byla, že člověk musel na jevišti účinkovat ve všem a pořád. A tak jsem hrál role milovnické i charakterní, žánr komický, jemně humorný i tragikomický – a samozřejmě konverzačky. Škola k nezaplacení! A k tomu řada režisérů – byli to většinou zároveň i herci – různého zaměření, odlišných pracovních metod: Ján Borodáč, Andrej Bagar, J. O. Martin, Karel Rint, Ján Sýkora, syn dramatika M. A. Šimáčka Vladimír Šimáček, Jan Škoda, Drahoš Želenský. Andrej Bagar byl ovšem především vynikající herec slovenského souboru, stále si vzpomínám na jeho Hamleta v Hviezdoslavově překladu. Režisér J. O. Martin mně dal na první zkoušce komedie „Dobrodružství paní Ireny“ - titulní roli hrála Lída Sudová – číst první dějství. Když jsem skončil, řekl mi, že kdybych byl četl špatně, vzal by mi tu roli a hrál by ji sám...
V Bratislavě se zkoušelo od devíti do dvanácti hodin dopoledne. Odpoledne zkoušíval ještě ode dvou do čtyř jenom Šulc, když nehrála večer opera, anebo si herce zval jednotlivě i mimo tuto dobu. Dnes je už těžké představit si tehdejší pracovní tempo u divadla: na hru bylo čtrnáct dní zkušebního času, ve výjimečných případech, a ty by se daly spočítat na prstech, třicet dní. Bylo to nezbytně nutné, protože představení nebylo možné reprizovat tak často, jako je tomu dnes. Když se inscenace povedla a měla návštěvnický ohlas, bylo značným úspěchem už deset repríz.
V době mého příchodu k bratislavskému divadlu obstarávala činohra, tehdy ještě nerozdělená na český a slovenský soubor, provoz dvou divadel, Slovenského národního divadla a Lidového divadla, které však po jednom roce pro finanční těžkosti zaniklo. Dvě scény, to od nás vyžadovalo šest představení týdně, ale soubor byl počtem svých členů určen jenom pro dvě představení za týden.
V sezoně 1931 – 1932 bylo nastudováno sedmadvacet premiér za sezonu. S nástupem Viktora Šulce běžela od sezony 1932 – 1933 jedna premiéra za druhou, až se z toho hlava točila. Zahrál jsem za jednu sezonu nejméně dvanáct rolí, někdy víc, z toho byla řada hlavních postav. Času bylo málo, ale nestěžovali jsme si, byli jsme šťastní, aspoň dnes se mně to tak zdá.
Hrál jsem samozřejmě také slovensky, a dělalo mi to radost. Roli do „Krútňavy“ jsem nadřel opravdu slovo od slova a dodnes umím text košických autorů Ruska a Štefánčika doslova. Slovenštinu – jak už jsem řekl – jsem si zamiloval, a ještě v Praze, kdykoliv přijeli slovenští přátelé po druhé světové válce na pohostinný zájezd, mně ji Hanička Meličková chválila.
Na Bratislavu jsem však nemohl dlouho zapomenout. Vybavuji si ji s dojetím dodnes. Skoro půl století uteklo od chvíle, kdy mně bylo dopřáno stisknout si poprvé ruku s tehdejším šéfem činohry Jankem Borodáčem a jeho vzácnou chotí, paní Oľgou... Byly to snad právě ty první chvíle vřelého, kamarádského přijetí, které ovlivnily celý můj další život, a nejen v milované Bratislavě a na Slovensku... Na tolik přátel si s úctou a láskou vzpomínám, na tolik umělců z činohry, opery a operety, na dirigenty a členy orchestru. Denně jsem se s nimi stýkal, spolupracoval s nimi a dělil se o radosti i starosti. Všichni pro mne znamenali a dosud znamenají kus nezapomenutelného života.
Slovenské národní divadlo mně dalo základ k celé mé budoucí práci na jevišti. Bratislavské roky, snad nejkrásnější v celém mém životě, mě formovaly, dávaly mi bohaté příležitosti vyzkoušet všecko, co je ve mně. Když jsem pak přišel do Národního divadla, byl jsem jak náleží vyzbrojen. Navždy proto zůstanu Bratislavě vděčen. Také proto, že přátelství, která jsem tam uzavřel, jsou trvalá.
Vzpomínám si třeba na inspicienta Gašpara Arbéta, svého předobrého kamaráda. Co všechno jsme spolu prožili, kolik jen to bylo veselých i smutných chvil... On to byl, kdo mě poslal v Bratislavě poprvé na jeviště, na pobočnou scénu Slovenského národního divadla v tehdejším Živnodomě, v budově vonící ještě novotou. Zde jsem poprvé vystoupil v roli dr. Česala ve Štolbově veselohře „Na letním bytě“...
Když jsem měl možnost zajet do Bratislavy s Národním divadlem k hostování s Čechovovým „Rackem“, bylo mi nejen dopřáno oživit si nádherné vzpomínky na své mládí v tomto překrásném městě a jeho divadle, nejen na své první lásky, ale i uzavřít nová přátelství s Jozefem Kronerem, Júliem Pántikem, Frídou Bachletovou, Františkem Dibarborou a dalšími – s novou generací Slovenského národního divadla.
Jeviště Slovenského národního divadla je stále jevištěm vynikajících uměleckých hodnot. Tím spíš je pro mne ctí, že jsem na něm mohl před léty působit. A jsem rád, že i s dnešními herci tohoto divadla jsem v nejlepším kolegiálním vztahu. Přátelství, upřímná a ryzí, pokračují. Generace se mění, ale lidská srdce jsou stále otevřena lásce. Kdykoli jsem přijel do Bratislavy, věděl jsem, že jsem přišel mezi své.
(1985)