Byl v Užhorodě čilý fotbalový ruch?V Užhorodě působilo pět fotbalových klubů: židovský, maďarský, český, dělnický a rusínský, to byl právě SK Rus. Já jsem přišel do Rusi Užhorod na podzim roku 1926. Rus měla kabinu na hřišti ČSK (to byl klub obdobný Dukle), a když jsem do té kabiny poprvé přišel, zjistil jsem, že nejmladšímu hráči je o deset let víc než mně! Mně bylo šestnáct.
Jaké byly vztahy mezi užhorodskými fotbalovými kluby – existovala mezi nimi taková rivalita jako například mezi Slavií a Spartou nebo Slovanem a Interem?
To bylo úplně jiné. Jak hráči, tak jejich příznivci – to byly vlastně kasty: Maďaři, dělníci – komunisté, Rusíni, Češi, Židé. Na fotbal chodili lidé a měli nás rádi – a my jsme zase měli rádi je. Fotbalová mužstva byla tehdy ještě v Mukačevě, Chustu, Berehovu, Sevljuši a další v menších městečkách. SK Rus byla ale nejlepší a ostatní kluby si nás vážily. Když jsme hráli, nebyla otázka, jestli vyhrajeme, ale o kolik gólů. Taková ta rivalita jako mezi Slavií a Spartou tedy nebyla; to spíš nacionální, hlavně mezi námi a UAC – tedy Maďary. ČSK (tedy Čechy) jsme tolerovali, vždyť jsme měli společnou republiku. Maďaři ale neměli Čechy rádi, a nás taky ne. A Židé (ten klub se jmenoval UTK) – to byla kasta sama pro sebe.
Jak jste se do SK Rus Užhorod dostal?
SK Rus neměl žáky, neměl dorost. My jako kluci jsme v té době kopali do hadráku a okopávali jsme si palce. Jak jsem se dostal do branky, nevím, ale už tehdy jsem chytal. Hráli jsme meziuliční turnaje; každá ulice měla jedenáctku. Balóny jsme měli díky dětem z bohatších rodin. Jednou, bylo to v neděli – zrovna jsem měl narozeniny – mě na korze v Užhorodě chytli funkcionáři SK Rus Užhorod, zavedli mě k fotografovi, zaregistrovali – a příští neděli jsem hrál za áčko divizní zápas! Hráli jsme proti ČSK a vyhráli 2:0. Nechci se chlubit, ale od té doby jsme vyhráli každé mistrovství. Nejdřív divizi Podkarpatské Rusi, pak divizi východního Slovenska, slovenské mistrovství – to jsme porazili Žilinu, na ten zápas si živě vzpomínám. Hráli jsme sto čtyřicet minut, protože se prodlužovalo. Příští rok jsme porazili Slovan a v roce 1936 jsme se dostali do celostátní 1. ligy. V kvalifikaci hráli mistři Slovenska, Podkarpatské Rusi, Šumperk, Hradec Králové, Viktoria Žižkov a ještě jeden klub. Do ligy jsme se dostali, ale byli jsme v ní jenom rok. Neměli jsme na to.
Československo bylo tehdy protáhlé, vzdálenosti velké; jak jste cestovali na zápasy do Čech a na Moravu?
Byli jsme možná první klub v Evropě, v Československu určitě, který na zápasy létal! Už v roce 1934 jsme letěli do Prahy, hráli jsme přátelské zápasy se Slavií a s DFC (v Praze asi chtěli vidět, co se hraje na Podkarpatské Rusi). DFC měl hřiště na Letné hned vedle Slavie, tam, co je dnes Národní technické muzeum. Já jsem ovšem tenkrát nehrál, protože jsem měl pochroumanou ruku. Když jsme tehdy letěli do Prahy, v Olomouci se strhla bouřka. Pršelo nám do letadla! Museli jsme přistát, nic se nedalo dělat. Když jsme pak hráli ligu, do Prahy jsme létali letadlem a pak jsme jezdili autobusem na zápasy do Plzně, do Náchoda, do Židenic, do Prostějova. A na Podkarpatské Rusi si nás vážili – byli jsme slavní, vždyť jsme to dotáhli až do 1. ligy!
Většina fotbalistů z SK Rus byli učitelé…
Ano, a já se stal taky učitelem. V Užhorodě byla obchodní akademie, gymnázium a učitelský ústav. Já jsem původně chtěl být lesníkem. Když jsem končil na gymnáziu kvartu, rozhodoval jsem se, co dál. Táta neměl na to, aby mě poslal do Banské Bystrice, kde byla lesnická škola. Tak jsem šel na učitelský ústav a právě v tomhle období mě přitáhli do fotbalového klubu SK Rus. V SK Rus Užhorod jsem strávil deset let. A za těch deset let jsem za fotbal nedostal ani korunu!
V roce 1937 jste přišel do Prahy a do Slavie.
Byl jsem brankářem vedle Františka Pláničky, ale měl jsem úplně jiný brankářský styl než on. Největším mezinárodním úspěchem, který jsem ve Slavii zažil, bylo vítězství ve Středoevropském poháru. Přešli jsme přes několik slavných klubů a ve finále jsme se sešli s Ferencvárosem Budapešť. V Praze jsme hráli 2:2, v Budapešti jsme vyhráli 2:0! To finále jsem chytal.
Pak už ale nastaly události méně radostné…
To byl rok 1938, přišla válka. V září osmatřicátého jsem narukoval a musel jsem do Užhorodu na cvičení jako poručík v záloze. Jednoho dne jsem měl kasární dozorčí službu a najednou telefon: Okamžitě nechte vyhlásit mobilizační poplach! Domů jsem se dostal až v prosinci.
Dobu po mobilizaci jste strávil v Užhorodě?
V Užhorodě jsem byl krátce, pak mě převeleli na maďarskou hranici a potom jsem byl dva měsíce nad Mukačevem. Vinice, vinný domek, dole sklep, nahoře hromada jonatánek. Asi sto metrů od nás byl potůček a za ním už Maďaři. Čekalo se, že Maďaři zaútočí, k něčemu škaredému se chystali i Poláci. Já jsem velel kulometné četě. Kluci byli ve vinici, každé družstvo zvlášť.Pak Podkarpatskou Rus anektovali Maďaři. Co jste v té době dělal vy?
Po Mnichovu přišla Vídeňská arbitráž a ta přiřkla některá území Československa Maďarsku. Dostal jsem rozkaz, abych dělal styčného důstojníka a tlumočníka při předávání Užhorodu Maďarům. Omluvil jsem se, šlo mi to proti mysli, nemohl jsem. Právě proto mě poslali do Mukačeva.
Na té maďarské hranici jste údajně nechal lít do kulometných chladičů víno!
Hranice byla u silnice, poblíž hřbitov a baráček, kde jsme byli ubytováni, tedy dva aspiranti a já. Najednou se ozvala střelba z automatů, to jsme přežili, Maďaři naštěstí nestříleli přesně. My jsme měli kulomety „schwarzlosky“, to byla roura a dlouhý chladič. Místo vody jsme do chladiče lili víno, protože jít pro vodu by bylo nebezpečné. A vína tam bylo tolik, že by se v něm mohl člověk koupat. Pak jsme ustupovali přes Mukačevo, naše kulometná četa jako poslední a do prosince jsme byli nad Mukačevem.
Jak jste se stal důstojníkem?
Když jsem narukoval, to bylo v roce 1936, sloužil jsem šest měsíců v Mukačevě v důstojnické škole. Odtud jsem byl poslán k 36. pluku do Užhorodu. Velitelem roty, do které jsem byl zařazen, byl Ludvík Svoboda. Tehdy byl nadporučíkem, já poručíkem. On byl velitelem roty, já velitelem čety. Se Svobodou jsem se pak sešel zase po létech, a opět v neradostné době.
Kdy to bylo?
V roce 1968, těsně před okupací Československa Rusy. Byl jsem tehdy v Užhorodě za sestrou, která ještě žila a vracel jsem se do Prahy. Můj bratr bydlel v Čopu a jeho syn tam dělal šoféra – pohotovost na nádraží. Byl jsem u něj a – poplach. Kasárna byla na nohou. Na Latorici byly tanky namířené na Čiernou nad Tisou. Československo na dostřel. Ludvík Svoboda jel tenkrát do Čierné na jednání s Brežněvem. Zajímavé bylo, že Brežněv nepřistál na letišti v Užhorodě, které bylo asi kilometr od „bojové“ hranice, ale asi čtyřicet kilometrů od Užhorodu na cvičišti. Zřejmě se bál. Viděl jsem ho, jak s naraženým kloboukem jel na Mukačevo a pak zpátky. A v Čierné nad Tisou jsem potkal Svobodu. Seděl jsem v kupé a najednou vidím – na peróně prezident Svoboda! Uviděl mě a řekl: Nejste vy Bokšay? Jsem, pane prezidente, já na to. Podali jsem si ruce. Ale sovětskou invazi Svoboda neodvrátil.
Jako fotbalista jste hájil branku SK Rusi a od roku 1937 Slavie Praha. Moc přitom nechybělo a stal jste se Sparťanem!
To je pravda. Byl jsem ještě kluk, když mě Sparta v jedenatřicátém roce pozvala a o přestávce zápasu s Viktorií Žižkov si mě zkoušela. Byli u toho staří dobří fotbalisté Nejedlý, Košťálek či Burger – a pánové se dohodli, že mě berou. Přijel jsem domů na Podkarpatskou Rus a říkám tátovi, že půjdu do Prahy. „Nikam nepůjdeš,“ táta na to, „dokončíš školu a půjdeš učit!“ A zůstal jsem doma.
To ale nebyla první fotbalová nabídka.
Už předtím, v roce 1929, o mě měl zájem MTK Budapešť. Tam mě táta taky nepustil. Do Prahy, ovšem už do Slavie, jsem šel až v roce 1937. Bylo to 2. listopadu.
Kde jste strávil válku?
V Praze v relativním klidu, hrál jsem fotbal za Slavii. Vzpomínám si z té doby na jednu malou náhodu: Hráli jsme přátelský zápas v Mladé Boleslavi, druhý den jsme měli hrát v Bouzově. Nechtělo se nám už vracet do Prahy, tak nám naše vedení domluvilo, že budeme spát v privátě. Mě vzal jeden člověk, Čech, který žil předtím na Podkarpatské Rusi a dokonce se tam i oženil. Teď bydlel v Boleslavi. Díky němu jsem se pak neměl špatně, on mě tak trochu dotoval, třeba potravinovými lístky. Pak ho ale Němci zavřeli…V roce 1945 jste ale aktivní hráčskou kariéru skončil; jak k tomu došlo?
Ještě v lednu 1945 mě totálně nasadili na zákopy do Veselíčka a do Brna. Šli jsme tam dva a ten, co nás přijímal, se mě zeptal: vy jste ten fotbalista? Tak budete velitelem! Byl jsem tedy velitelem, měl jsem pod sebou deset tisíc lidí a ani jsem nevěděl, kde všichni pracují. Když bylo Brno bombardováno, byl jsem zrovna náhodou v Praze na dovolené. Přišel jsem na trénink na Slavii a trenér řekl, že se mnou už nepočítá. Pak jsem trénoval žáky a dorost – jednak ve Slavii, jednak na Aritmě. Měl jsem tam spoustu vynikajících fotbalistů.
Jak jste prožil květen 1945?
Byl jsem na barikádě v Podbabě. Když to všechno skončilo, musel jsem narukovat do kasáren k 19. pluku na Smíchov. Když se vrátil z Anglie Beneš, byl jsem velitelem strážní čety. Na Strahově jsem mu podával hlášení. Odtud mě poslali do pohraničí.
Po válce jste nějakou dobu trénoval A-mužstvo československé reprezentace.
To bylo nejhorší období mojí fotbalové éry! Byl jsem v podstatě jenom figurkou, která musela vykonávat, co jí nařídili. Například nominace: Každý fotbalista se musel prověřovat. Když jsme měli hrát někde na jaře, už v prosinci šlo asi čtyřicet jmen ke schválení. Trenérská rada pak rozhodla, kdo smí hrát a kdo smí vyjet. Já do toho nemohl mluvit.
Vy sám jste za reprezentaci nikdy nehrál…
Za áčko ne. V roce 1938 jsem byl nominován, ale pak bylo všechno jinak… Hrál jsem ale za juniory, jak si vzpomínám, třeba v Kaunasu, v Rize a ve Finsku; za Prahu v Paříži, Berlíně a Drážďanech. Hrál jsem i za protektorát. Ale za války jsem měl i jedno těžké zranění, natrženou ledvinu.
Jak k tomu došlo?
V roce 1944 jsme hráli dvojzápas s Kladnem a Bohemkou. Šel jsem proti míči a přitom jsem předběhl jednoho svého spoluhráče, dostal jsem se k míči dřív, ale on měl delší nohy a nakopl mě do levé ledviny. Zápas jsem dohrál. Slavistickému doktoru Studničkovi jsem pak povídal, že mě bolí ledvina a on mi poradil, ať si na ni dám teplý obklad. Jeli jsme domů do Dejvic, ale u Národního divadla jsme museli vystoupit a jet taxíkem – tak mě to bolelo. Doma jsem pak čůral krev a zvracel. Teprve potom se to rozběhlo, večer mě odvezli do nemocnice. Tu ledvinu mi nakonec neoperovali. Profesor Jirásek řekl, že kdyby mě operoval, byl bych do smrti invalidou. Obložil mě ledem, jeden pytlík nahoře, druhý dole. Tak jsem ležel dvacet dní – a zahojilo se to. Od té doby jsem s ledvinami neměl žádné potíže.
Co bylo po vaší trenérské kariéře?
Vrátil jsem se na školu jako učitel a „trápil“ děti až do roku 1971. Nejdřív jsem učil v takzvaných pavilonech v Dejvicích, pak na náměstí Svobody a na Hanspaulce. A měl jsem takové žáky jako třeba Petra Pitharta, Petra Piťhu, Michaela Žantovského či Jana Cimického. Já jsem byl zezačátku dlouho sám, takže jsem se dětem mohl hodně věnovat. Jezdil jsem s nimi na lyže, v létě na školy v přírodě. Bylo to krásné.
Učil jste rád?
Ano; jsem rád, že jsem byl učitelem. Děti mi nikdy nepřekážely. Byl jsem přísný, ale fyzicky jsem nikdy netrestal. Za čtyřicet roků, co jsem učil, na mě nebyla ze strany rodičů jediná stížnost.
A jak se vám daří dnes?
No, úměrně neduhům věku. Chodím a spím. Občas si zajdu na Slavii popovídat si s kamarády. A co si uvařím, to sním. Musím, protože nemám psa.
4. června byl Alexa Bokšay spolu košickým Antonem Švajlenem, ostravským Michalíkem a sparťanským Krameriem přijat do Dvorany brankářské slávy Společnosti Vlasty Buriana.
