Jedna malířka a mnohé o československé kulturní vzájemnosti historie zemí Čech, Moravy, Slezska a Slovenska je úzce spjata nejenom s velikým proudem času, ale též s osudy mnoha lidí, kultury a umění. Když oblouk této historické klenby – duhy započneme od dávného středověku, od doby Velké Moravy a křesťanské mise Konstantina a Metoděje, tak ukotvení krásných barev této duhy spočívá pevně ve 20. století. V přírodě sice není duha věčná, též paměť historie je občas děravá a ošidná, ale paměť kultury trvá a platí. Jsou to nesmírně cenné groše, dukáty i koruny našich kulturních souvislostí. U této pokladničky připomínám po letošním létě cest i putování dílo malířky a nedávné jubilantky Olgy Bartošíkové.
Narodila se (18.8.1922) nedaleko moravsko-slovenských hranic v městečku Holíč. Holíč a zejména slovenská Skalice, Břeclav, Hodonín, Luhačovice byly na rozhraní 19. a 20. století nejvýznamnější města, kde se rodila i obnovovala, rostla a rozvíjela novodobá, česko-slovenská vzájemnost. Byla vázána s lidovou kulturou Moravského Slovácka, s tehdejším soudobým uměním (D. Jurkovič, Franta a Jožka Úprka, A. Frolka …), ale též s moderními politickými snahami i ambicemi. Bylo to hnutí skalických „hlasistů“ dr. Pavla Blahy, byla to luhačovická setkání a bylo to též jméno i osobnost prezidenta - zakladatele, pozdějšího „tatíčka“ Masaryka, který měl v této oblasti své kořeny.
Olga Bartošíková znala tuto historii počátků Československa již tehdy, kdy studovala na gymnáziu ve Skalici. Další významnou lekcí vzájemnosti byla léta jejího vysokoškolského studia v Praze. Zde absolvovala Akademii výtvarných umění (1945-1950). Byla posluchačkou profesora Jana Želibského. Ten pocházel též ze Záhoří, studoval v Praze a byl prvním, ale též posledním profesorem pražské AVU ze Slovenska. Olga Bartošíková v Praze zůstala i po absolutoriu. Vdala se za českého výtvarného teoretika Lubora Káru. Spolu s manželem i dvěma dcerami, teatroložkou Darinou a keramičkou Elenou, přijeli do Bratislavy v roce 1957 a malířka zde žije dodnes.
Olga Bartošíková byla členkou někdejšího Svazu československých výtvarných umělců (dnes Slovenská výtvarná unie, které dcera Elena několik let předsedala) a aktivně se účastní činnosti Společnosti volných výtvarných umělců. V šedesátých letech byla též spoluzakladatelkou Skupiny 4, v níž malířky T. Klimová a J. Čiháková jsou z Moravy a V. Kraicová z Modry.
V malířském díle O. Bartošíkové dominuje figurální kompozice a zátiší. Její ryzí malba moderního realizmu je pevná a jistá v tvarové stylizaci i v harmonické skladebnosti, a také v sugestivním koloritu. Působivé je svérázné obrazové vypravěčství a vytříbený jazyk (brzy nazývati) její malířské řeči. Tato řeč, její slova, věty rozvinuté i nahé - malířka maluje též akty i obrazy-doteky - plyne tiše v obrazové ploše a vytváří prostor i vzdálenosti mezi tím, co bylo, je a bude. Vedle figur malovala také hořící katedrály, skladby kamenů i vesmírné motivy, žhnoucí i vyhaslé planety nebo spálená slunce.
Zvláštní je svérázná filozofie jejího zátiší. Jsou to obrazy květů i plodů, zejména jablek. Tato díla jsou z rodu nové figurace i pop artu a tendencí kvantifikace i fragmentizace. Nejsou to však žádné reklamy nebo citace podob věcí konzumu. Jsou to portréty i akty jablek. Monumenty jejich tvarů, objemů, barev i vůní. Malířka vyjadřuje jejich skryté i obnažené vědomí, jádro, podstatu. Proto maluje pocty jablku i jablka poznání a pokušení nejenom z rajské zahrady, ale též ze zahrad ztracených rájů naší doby i všech dob, kdy v zahradách lidské citlivosti a moudrosti rostl a roste jenom plevel.
Na pomezí Moravy a Slovenska, v okolí dolní Moravy, jsou však ještě stále živé zahrady dobrých vztahů i lidského porozumění a kulturních kontaktů. Ještě jednou můžeme připomenout staré Slovany a Velkou Moravu, kostelík sv. Markéty v Kopčanech i cyrilo-metodějskou legendu vyzařující z Velehradu. V této oblasti, na obou březích Moravy žili též Habáni, mistři nejenom keramiky, ale též dalších čtyřiceti řemesel. Holíčská manufaktura na výrobu majoliky, to je již 18. století, kdy se stal přestavěný zámek v Holíči letním sídlem Habsburků a rodiny Marie Terezie. Z Vídně do Holíče bylo vskutku blízko.
To naše doba má daleko k úctě i k ochraně této památky – Holíčský zámek trpí. Jeho krása i půvab baroka, rokoka i klasicizmu se proměnil na bolestné ornamenty sešlosti a zániku. A jak to souvisí s malířkou? V roce 2006 se podařilo na zámku zrestaurovat pět sálů na prvním patře. Vznikla tady Galerie města Holíč. První výstava v ní „Výběr z malby Olgy Bartošíkové“. A dar městu i galerii - kolekce „holíčských“ obrazů, vzpomínek, návratů, touhy …
Chodíme teď často do této galerie. Byli jsme v ní i v srpnu letošního roku. Byla tady výstava Společnosti volných výtvarných umělců a na ještě neupravených chodbách krásná kolekce dětského umění. Bylo tady poeticko-hudební pásmo Sami sobě – místní členové Klubu autorů a přátel literatury a skvělí jazzmeni skupiny Empirie Band z Kyjova, s domácí, dvakrát výbornou zpěvačkou Hankou Šebestovou. Jubilantka Olga Bartošíková tiše naslouchala hudbě, úžasnému zpěvu i moudrým, vážným i veselým slovům. Čas plynul a vědomí souvislostí též. A my? Spolu s ním.
Bohumír Bachratý
Foto: autor
