Na levém břehu Hornádu, po několika kilometrech stoupání do podhůří Zemplínských vrchů v maďarské Boršodsko-Abovsko-Zemplínské župě leží starobylý Gönc. Kolem první poloviny 12. století se zde usadili němečtí kolonisté z Bavorska a Saska, kteří kromě jiného zakládali městečka Cassovia (Košice), Hidasnémeti jako Olnemet (pís. z 1219), anebo i Olugnemet (pís. z 1220) – kupodivu se sochou sv. Jana Nepomuckého na břehu Hornádu, Gönc, Vizsoly (v pís. z 1215), i jako Vysl, Wysl, Wysol atd.
Všechna tato místa spojovala cesta, která byla nazývána Via magna anebo tzv. cesta vína a soli. Byla to cesta kupců, která spojovala Baltské moře s Černým a Jadranským.
Kolonizace těchto měst přinesla regionu výrazný rozvoj. Především řemesel; nastala doba mohutné výstavby cest a mostů, nových hradů a kostelů. V 14. století se zde scházeli i stavitelé evropské gotiky, a to ještě dřív, než se začalo se stavbou košického gotického dómu sv. Alžběty v roce 1380. České stopy najdeme v městečku Gönc, dnes s 2500 obyvateli, které založili němečtí kolonisté jako Gúnczy. Do roku 1647 byl Gönc sídlem Abovské župy. Předtím byl obchodním centrem vinařské oblasti Tokaj-hegyalja (podhoří). Známý je kromě jiného göncský sud, který se stal svými 136 litry uznávanou měrnou jednotkou místních bednářů. Po bitvě u Moháče v srpnu 1526 se z dolní země do této oblasti, ale také do severnějších Košic a na Spiš a dále přesouvalo většinou maďarské obyvatelstvo, které prchalo před tureckou hrozbou. Typické pro město byly a dodnes jsou husitské domy. Místní obyvatelé je volají stále: „Huszita házak“. V jednom z nich se nachází muzeum místní historie, dodnes hodně navštěvované především školní mládeží a důchodci. Z husitského domu dýchá bohatá evropská historie.Husitské domy se od ostatních zřetelně liší, jsou to na první pohled typicky obranné stavby s hrubými, zpevněnými hranami (rohy), kovanými, vyztuženými okenicemi. Muzeum Husitský dům má v podzemí sklepy a únikové cesty, které vedly na sousední pozemky anebo do zahrad. Návštěvníka ještě do loňského roku po objektu provázel i český text, ale protože po několik let se v tomto muzeu čeští návštěvníci zastavovali jen výjimečně, byl český text odstraněn. Podle průvodních slov v muzeu tyto domy stavěli potomci bratříků, kteří se v těchto končinách usídlili v 15. a 16. století. Ti byli široko daleko uznávaní jako výborní řemeslníci, kteří se uplatňovali při stavbách a opravách okolních hradů, kostelů, mostů. Původně známí vojáci - bratříci se do této oblasti dostali s Janem Jiskrou z Brandýsa. Jejich stopy tedy nenacházíme jen na Spiši, v Jasově, v nedalekých Košicích (kde je nápis i v dómu sv. Alžběty z 1441), v Seni (1451), ale také zde, v Gönci, a také v nedaleké Telkibányi, kde dodnes jsou „Husitské skály“. Muzeum Husitský dům v Gönci organizačně patří pod Muzeum Otty Hermana v Miškovci.
Už v 15. století a v období vlády Matyáše Korvína přicházelo do horního Uherska podle historických dokumentů mnoho vzdělanců ovládajících písmo především z Moravy. Zpívaly se zde české nábožné písně, zněla kázání v češtině a čeština byla jazykem pro korespondenci a různé listiny na několik dalších staletí. To potvrzují dokumenty místního obyvatelstva psané v biblické češtině z 18. století, které jsou uloženy v archivu radnice města Nyiregyháza, v muzeu Debrecína i jinde.
Gönc, Telkibányia a jiné maďarské obce, to není ani zdaleka uzavřená enkláva z pohledu historie husitů a jejich potomků. Hlavně po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, v období 30leté války průběžně, ale i po Vestfálském míru v roce 1648 odcházeli z Čech protestanti - učenci, vojáci, učitelé, řemeslníci, sedláci. Mnozí zamířili i do těchto končin na východ od svého rodného kraje. Zde se především cítili mnohem bezpečněji před habsburským vlivem a kromě toho nacházeli spojence v radikální protihabsburské orientaci sedmihradské šlechty. V nedalekých Zemplínských vrších byl dobře známý Rákociho hrad Regéc. Pod ním i podhorská vesnička Mogyoróska, která je zajímavá tím, že podle listin z roku 1363 patřila rodině Drugethů, ale v 15. století ji vlastnil jistý Giskra. Zajímavé, že? Leží na trase z Košic, přes Gönc, Regéc do Sárospataku - Blatného potoka. Znal ji i přítel Rákociho rodiny, učitel národů, ideolog protihabsburského odboje J. A. Komenský. V nedalekém Blatném potoku působil Komenský v letech 1650 až 1654, byl zde i jeho zeť Petr Figulus a další čeští učenci. Z české šlechty je možno uvést princeznu Jindřišku, Marii Falckou.Češi v těchto uherských a dál v sedmihradských městech, ale nejen zde, požívali respekt a také přízeň zdejší vrchnosti. Čeština nezanikla ani v dalším období, například v Nyiregyháze i jinde ještě v 20. století byla stále živým jazykem mezi českou a slovenskou menšinou.
Milan Alexy
Foto: autor
