Jan Hála
(* 19.1.1890 Blatná - + 17.5.1959 Važec)
S vědomím souvislostí se klene oblouk života, tvorby i aktivity malíře a ilustrátora Jana Hály. Tento oblouk je ukotven na půdě rodných jižních Čech. Klene se přes území i historickou existenci nověvzniklého, celistvého a potom i rozbitého Československa 20. a 30. let minulého století, přes období druhé světové války až k roku 1959. V tomto krásném oblouku je přítomné mnohé z našich společných kulturních dějin i z lidských osudů těch, kteří tyto dějiny spoluvytvářeli.
Jihočech Jan Hála se s výtvarným uměním setkal již v dětství. Jeho otec, pekař, kreslil malé postavičky, které se po vystřihnutí staly dětskými hračkami. Po obecní škole a gymnáziu v Českých Budějovicích, kde maturoval v roce 1909, odešel Jan Hála studovat do Prahy. Krátce byl posluchačem filozofické fakulty a navštěvoval i soukromou malířskou školu F. Engelmüllera. Už tehdy ho přitahovaly národní dějiny, literatura a výtvarné umění (B. Němcová, M. Aleš). V letech 1910-1915 studoval na Akademii výtvarných umění (prof. V. Bukovac a prof. M. Pirner). V těchto letech maluje a kreslí zátiší, portréty i krajiny inspirované hlavně okolím Blatné. V roce 1922 navštívil hornický Most, zde fáral do dolů a vytvořil tu díla s motivy hornické práce. V červenci roku 1923 na cestě do obce Zlatá Baňa u Prešova přecházel rázovitou podtatranskou vsí Važec. "Je to překrásná vesnice, chtěl bych se tam vrátit," hovořil tehdy a už se brzy jeho touha naplnila. Od srpna roku 1923 se stal Važec jeho domovem a velkou, nevyčerpatelnou inspirací jeho malířské tvorby, kresby, ilustrací a literárních i žurnalistických reflexí. V silné citové vazbě, s opojením duše i smyslů, s vědomím hodnot a krás krajiny, dřevěné architektury obce, ve vztahu k lidovému umění - krojům, zvykosloví, obřadům, životu a práci - i v blízkém kontaktu s mnohými Važany, rodilo se a rostlo jeho tehdejší výtvarné dílo. Dílo realistické a romantizující, dílo dokumentární, vypravěčské i symbolické ve všech tématech a motivech práce, zábavy i oddechu, mládí i stáří a plynutí času v radosti i v žalmech této země podtatranské. V tomto období vytvořil Jan Hála svůj autentický variant dokumentu a pocty "životu a mýtu rodné země". Sblížil se tak s příbuzným programem mnohých generačně blízkých slovenských i českých výtvarníků - Benka, Mallý, Fulla, Úprka, Frolka, Němejc ... a od původní národopisné inspirace dospěl k osobité podobě žánrového figurálního realizmu a plenéristické krajinomalbě.
K dramatickým událostem Hálova života na Slovensku patřil 17. červenec 1931, kdy starý Važec téměř celý vyhořel. Dřevěný dům malíře se jako jeden z mála zachoval. Potom to byl i rozpad Československa po Mnichovském diktátu, kdy byl J. Hála vypovězen do Čech, a tak odešel do Blatné. Na četné žádosti obyvatel obnoveného Važce se však 15.10.1940 mohl do obce vrátit a žít zde dál. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, po jeho potlačení byl ve vyšetřovací vazbě a po roce 1945 zůstal ve Važci až do své smrti.
V plodném období let 1923-39 byl Jan Hála členem Spolku jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích, Spolku výtvarných umělců v Praze, od roku 1925 členem Spolku slovenských výtvarných umělců a od roku 1928 Umělecké besedy slovenské. V roce 1926 byl ve Važci spoluzakladatelem Tovarišstva výtvarných umění Tatran. V obci žil se svou manželkou, absolventkou konzervatoře Rinou Chlupsovou. V letech 1928-34 vydal knihy s vlastními ilustracemi: Podtatranská dědina, čítanku Cestička, Ze života podtatranské dědiny, Pod Tatrami, Vánoce ve Važci, Památce starého Važce. Vlastní ilustrované fejetony o Važci psal do mnoha novin (Lidové noviny, Venkov, Slovenské pohľady, Elán) a o něm zase psal malíř Janko Alexy. Realizoval též mnoho individuálních výstav (Bratislava, Košice, Prešov), zúčastnil se i výstavy Soudobé kultury v Brně (1928), výstavy Slovenské umění (Praha 1931) a vystavoval i na Bienále v Benátkách (1942). Osobité byly i jeho rozhlasové a filmové reportáže.
Po roce 1945 se dílo Jana Hály završilo. V roce 1951 vyšla jeho monografie od básníka J. Lenka, pořádal výstavy v Martině (1954) a v Liptovském Mikuláši (1956). V té době byl čestným předsedou přípravného výboru pro založení Galerie P. M. Bohúňa v Liptovském Mikuláši (1956). Tato významná regionální galerie i díky J. Hálovi vznikla a působí dodnes. Z její iniciativy byla v roce 1977 zřízena ve Važci Galerie Jana Hály.
Malíř Jan Hála byl spolu s malířem Jaroslavem Augustou, rodákem z Humpolce (žil v Banské Štiavnici, ale znal i Hálův Važec), prvním českým výtvarníkem, který se trvale usadil na Slovensku a stál při počátcích naší společné výtvarné kultury 20. století.
Bohumír Bachratý