Dne 28. května uplyne 120 let od chvíle, kdy se v Kožlanech na Rakovnicku narodil Edvard Beneš, druhý prezident dnes již neexistujícího Československa. Poznávání Benešova života ústí mj. ve zjištění, že podstatná část jeho díla je ideově, politicky a eticky spjata s vrcholnými léty života Masarykova. Mezi oběma se zrodilo trvalé přátelství, jež neváhám charakterizovat jako osudové. Jejich individuální příběhy přitom neodmyslitelně souvisí nejen s osudy Čechů a Slováků, ale i s osudy řady dalších národů a národností.
Beneš s Masarykem se blíže poznali již před rokem 1914. V roce 1908 byl Masaryk na Karlo- Ferdinandově univerzitě v Praze členem komise, jež posuzovala Benešovu habilitační práci o politickém stranictví. Komise doporučila práci k obhajobě. Na jejím základě byl pak Beneš v roce 1913 jmenován soukromým docentem na univerzitě pro obor filozofie se zvláštním zřetelem k sociologii. V roce 1910 napsal šestadvacetiletý Beneš pro sborník k Masarykovým šedesátinám stať o vlivu jubilanta na mladou generaci, která byla vyznáním a zároveň přihlášením se k Masarykovu kritickému idealizmu a na něm založeném filozofickém realizmu. Přitažlivost učitele viděl v tom, že jeho ideje nejen nikoho neodváděly od reálného života do říše snů, ale k podstatným problémům onoho života naopak směřovaly. O Benešově tehdejším zaujetí pro realizmus vydal svědectví jeden z jeho starších současníků. Podle něj Beneš na jisté schůzi realistů horoval proti jejich romantizmu za realizmus „nejstřízlivější“.Masaryk a Beneš si byli i při rozdílu věku ideově i eticky blízcí již před světovou válkou. V Hovorech s Čapkem Masaryk např. vzpomíná, jak Beneš přišel počátkem války do redakce Času pracovat jako „volontér“. A tam si Masaryk všiml jeho schopnosti pracovat, brát věci za „praktický konec“. Jednoho dne přišel Beneš za Masarykem do jeho pražského bytu a o tomto setkání poznamenal Masaryk ve Světové revoluci, že Beneš přišel „patrně“ proto, že měl na mysli něco vážnějšího. A měl. Řekl, že na probíhající válku se nelze dívat pasivně, chtěl něco dělat! Na to se od Masaryka dozvěděl, že on už dělá. O tom Masaryk ve Světové revoluci píše: „… když jsme došli nad sestup k Eliščinu mostu (dnes Čechovu), zastavil jsem se, opřel o dřevěné zábradlí a zadíval na Prahu – myšlenky o naší budoucnosti táhly mi hlavou. Libušino proroctví – ale začátek politické akce jsou peníze! Dr. Beneš si přepočítal své jmění a slíbil hned několik tisíc korun. Měl tolik, že mohl na svůj účet začít práci za hranicemi …“
Čapkovi později Masaryk řekl, že když překračoval před Vánocemi 1914 na cestě do Itálie rakouské hranice, měl u sebe několik tisíc korun od Beneše a dodal: „… de facto Beneš financoval začátky naší revoluce.“ Tak začala za světové války jedinečná, čtyři roky trvající spolupráce mezi dvěma nevšedními muži: Masarykem a Benešem.
Svědectví o oné spolupráci uložili oba ve svých válečných memoárech. Masaryk ve Světové revoluci z roku 1925, Beneš o dva roky později ve dvoudílném spise Světová válka a naše revoluce. Masaryk o Benešovi napsal: „Spolupráce s dr. Benešem byla snadná a účinná. Nebylo třeba mnoho řečí; byl politicky a historicky tak vzdělán, že stačilo slovo. Plány v podrobnostech vymyslil a provedl, brzy dovedl postupovat o své újmě a dobře. Pokud jsem byl na Západě, vídali jsme se často a všecko podrobně promýšleli. … Později z Ruska, z Japonska a Ameriky, nemohl jsem mnoho psát a telegrafovat, myslili a pracovali jsme paralelně. Vývojem událostí dr. Beneš rostl; při vší vázanosti umluveným programem postupoval v provádění hlavních úkolů velmi samostatně. Jeho iniciativnost byla značná a pracovitost neúmorná …“ (SR, 38-39)
Bylo to 30. července 1916, kdy přijel Beneš z Paříže za Masarykem do Londýna. Pro oba to byl čas zvlášť velkých starostí. Situace na front ách nebyla v tu dobu pro Spojence příznivá. Ohroženy byly i vyhlídky na úspěch československého odboje. Masaryk se Benešovi svěřil: tížily ho navíc starosti o rodinu doma, o ženu, o děti. Dcera Alice byla donedávna ve vězení, choť Charlotta žila v Praze osamocena s otřeseným zdravím, zpráv z domova měl málo. Jednoho dne řekl Benešovi: „Napadá mi často, když vše uvážím, neměl-li bych se vrátit domů. Kdybychom to měli prohrát a naši doma se k ničemu nevzchopili, snad by to bylo to nejlepší. Mne by ovšem pověsili; viděl bych však ještě jednou ženu, o níž se obávám, že se nedočká konce války, a Alici by už snad dali pokoj. Našimi doma by to všemi otřáslo a šli by jistě proti Vídni. Vy jste mlád, vy byste to musil i po válce vésti dále v cizině.“ (I. s. 198-199). V tomto duševním rozpoložení nabídl Masaryk Benešovi přátelství.
Jak Beneš vzácnou nabídku přijal, o tom píše ve svých memoárech mj.: „Celkové okolnosti, mé poměry osobní a rodinné a vážnost, s jakou prof. Masaryk na to pomýšlel, mne silně dojaly. Vzpomněl jsem, že moje žena nachází se právě někde ve Vídni v kriminále … Představil jsem si dramaticky uskutečněnou myšlenku Masarykovu, jeho konec a svůj potulný a emigrantský život po válce – a cítil jsem hluboké pohnutí. Politicky jsem si uvědomoval, že to, co se děje, bude jednou veliká epocha národních dějin, ať už všecko to naše podnikání skončí naším vítězstvím nebo naší porážkou.“
K Masarykově nabídce přátelství pak poznamenal: „Měl jsem tehdy vnitřní, krásný pocit, že mně Masaryk porozuměl. Vykládal mi totiž o své představě přátelství, proč tomu a onomu nemůže napsat dopis jako příteli, proč my jsme se stali a zůstaneme nejen spolupracovníky, nýbrž vždy také přáteli, přes to, že je mezi námi věkem rozdíl jedné generace. Viděl jsem tehdy před sebou dobře celý náš politický úkol a chápal, jak veliká vůdčí úloha připadá Masarykovi v této osudové chvíli našich národních dějin … A cítil jsem vděčnost k Prozřetelnosti, že mi dala možnost pracovati s ním v pravém přátelství a na tak velikých věcech.“ (199-200)
x x x
V době mezi válkami byl Beneš z politiků osobností často nejkontroverznější. Měl četné stoupence, zejména v kruzích levě demokratického středu. Četní byli ovšem i jeho odpůrci a nepřátelé. Zleva jimi byli hlavně komunisté. Zprava nejčastěji lidé blízcí Karlu Kramářovi. Ke spektrálnímu střetu mezi oběma stranami, střetu politickému i etickému, došlo v dubnu 1929.
Tehdy vznesl Kramář na sjezdu Národní demokracie vážná obvinění vůči Masarykovi a zvláště vůči Benešovi. Masarykovi vytknul, že v sobě nedokázal jako prezident potlačit „reformátora a polemistu“, jakým byl v předchozím životě, a že lidé z jeho okolí vytvořili v republice poměry horší, než byly za Rakouska. O Benešovi řekl, že prostředky své politiky vykopává ve státě vůbec, a mezi světem svým, světem Kramáře a jeho stoupenců, zvlášť hlubokou propast.
Obvinění bez věcných argumentů charakterizoval jako vážný problém mravní. V květnu se pak k výpadu Kramáře připojil básník Viktor Dyk brožurou: Ad usum pana prezidenta. V ní napadl Beneše jako člověka, který „stůj co stůj, přes živé a mrtvé, přes zájem národ- ní a státní jde za svou tužbou, za svým cílem“. Lekci dal i prezidentovi, za všechnu politiku, již po deset let v čele státu sledoval.
Napadený Beneš žádal prostřednictvím prezidenta a předsedy vlády od Kramáře vysvětlení jeho útoku a zadostučinění. Vzniklá situace byla poté řešena arbitry, guvernérem Národní banky Pospíšilem a advokátem Antonínem Schauerem, jmenovanými se souhlasem Beneše i Kramáře. Ti na základě interních písemných výpovědí Kramáře a Beneše a osobních rozhovorů s nimi vypracovali obsáhlý „Rozklad“; s datem 3. března 1930. V něm konstatovali, že Kramář nebyl oprávněn použít proti Benešovi výrok citovaný 16. dubna 1929 v Národních listech. Zprávu o tom přinesla ČTK. Benešovi se tak dostalo zadostučinění, pro Kramáře to byla politická i morální prohra.
Dykovi odpověděl na brožuru Masaryk v neveřejné korespondenci. V dopise z 15. června 1929 označil všechny jeho výtky Benešovi za „nevěcné a neoprávněné“. Celý výpad Kramáře a Dyka proti Benešovi byl výmluvný. Neschopnost obou svá obvinění doložit, jejich nepřipravenost a neochota k veřejné věcné diskusi o problému, který svými výpady otevřeli, vypovídala o jejich ideové i etické slabosti. Masaryk a Beneš naopak předvedli, jak v demokracii politické spory řešit. Proti laciným emotivním výpadům nabízeli seriozní věcně argumentovanou diskusi; včetně diskuse na půdě parlamentu.
Hodnota přátelství založeného mezi nimi za války byla tak v roce 1929 v míru otevřena a znovu posílena.
Po zhruba osmi letech, 14. září 1937, Masaryk zemřel. Při loučení s ním podal Beneš ve smutečním projevu zasvěcený výklad celoživotního filozofického, politického a etického odkazu zesnulého. Pro lid Československa byl Masaryk výzvou, aby „v harmonii mezi sebou, v dobré vůli a přátelství ke svým sousedům i všem ostatním národům“ budoval svůj stát jako sociálně, národnostně a politicky spravedlivý organizmus.
Projev končil slibem věrnosti odkazu zemřelého.
Podmínky, v nichž bylo Benešovi osobně souzeno prokázat věrnost odkazu mrtvého, se ovšem brzy prudce změnily. Koncem září 1938 se zhroutil politický řád světa, založený v letech 1919 – 1920 na základě výsledků světové války a rozhodnutích jejích vítězů ve Versailles. Představitelé vlád Francie, Velké Británie a Itálie dali v Mnichově souhlas Hitlerovi k rozbití Československa, státu mladé nadějné demokracie uprostřed Evropy. Válka s jejími výsledky pak svět pronikavě změnila. Hodnotit jak v ní, a v prvních zhruba třech letech po jejím skončení, obstál jako politik, státník a člověk Edvard Beneš, nejbližší druh a pokračovatel díla Masarykova, zůstává náročným úkolem pro historiky.
Jaroslav Opat
