Jak před 75 lety zatoužil být Karel Čapek „králem oravským“…
Coby amatérský fotograf bral do ruky fotografický přístroj, aby přezkoumal radost ze stisknutí spouště, ono opojení nad možností zachytit podoby světa na citlivý fotografický materiál. Chtěl vlastními smysly vnímat pocity nad zdařilým nebo nezdařilým záběrem. Karel Čapek, jehož 115. výročí narození si v těchto dnech připomínáme, se určitou dobu věnoval i fotografování, podobně jako ho na čas uchvátilo zahradničení, kaktusy, perské koberce nebo tajemství vín …
Karel Čapek ukládal negativy do škatule - bez ladu a skladu. Tak je zdědila spisovatelova manželka, herečka Olga Scheinpflugová. V roce 1946 požádala proto svého kolegu z Národního divadla Karla Pecha, aby materiál uspořádal. Začátkem osmdesátých let minulého století se režisér Karel Pech rozhodl o těchto fotografiích natočit televizní dokument. Negativy roztřídil a očísloval. Má tak velký podíl na jejich zpřístupnění. Televizní dokumentární film uvedla 9. ledna 1985 (v den Čapkových nedožitých narozenin) Československá televize Ostrava pod názvem „Co Karel Čapek fotografoval“.
Nezajímaly ho
věci nikdy samy o sobě, ale vždy ve vztahu k člověku; z jeho fejetonů se zpravidla dovíme víc o lidech, kteří se určitou věcí zabývali, jako o ní samotné. Podobně to bylo i s fotografováním. Byl fotografem-amatérem, ale ani tu nezapřel své umělecké ambice. Více se o tom můžeme dovědět i z nenápadné knížky „Karel Čapek fotografuje…“, kterou v roce 1988 připravil do tisku Petr Koháček. Při listování v ní mě přímo fascinovaly zejména fotografie Oravy. A to přitom témat Čapek - fotograf neměl moc … Šest. Zátiší, kaktusy, zahrádka, rodina, přátelé a - Orava. Z tohto kouta Slovenska si přinesl jako umný novinář nejen fejetony, ale i kresby, což zase svědčilo o tom, že byl i umným výtvarníkem.
„Poznávat, to je velká, neukojitelná vášeň; tvrdím, že proto píšu, abych poznával …“ Toto Čapkovo životní krédo zřetelně objasňuje tento jeho vztah k fotografii a fotografování. Získal ho před 75 lety, na jaře 1930, a aktivně fotografoval do roku 1932, později už jen sporadicky. Jakmile se totiž domníval, že principu určité činnosti porozuměl, přestávala ho fakticky zajímat a vždy přešel na jinou zajímavou oblast.
V Oravském Podzámčí
trávil letní dovolenou bratr, malíř a spisovatel Josef Čapek s rodinou a Karel Čapek ho tam na čtrnáct dnů v srpnu 1930 navštívil. Ale vraťme se k fotografiím… Čapkovy práce můžeme například srovnávat i s tvorbou takových slovenských mistrů, jakými byli Ján Halaša, Pavol Sochaň nebo Čech Karel Plicka. Záběry z Oravy jsou do značné míry protipólem tvořených zátiší. Můžeme je charakterizovat jako etnografické črty, fotografický zápisník, jimiž si spisovatel uchovával podobu věcí, které ho zaujaly.
Čapek fotografoval a stejný záběr nakreslil nezávisle na vyvolaném filmu. Fotografie ve spojení se slovem a kresbou interesantně dokládají jeho tvořivou metodu. Jakoby v pokleku, v úctě a úžasu zachytával „systém domů“, „starý kroj“, Oravský zámek jako „dílo čiré a trochu lunatické fantazie“. Obdivuje ten pořádek života, „jednakost a řádovou kázeň lidských hnízd“.
Také záběry lidí z Oravy
mají charakter portrétních skic, jakýchsi studií pro zapamatování si tváří. Pro osobnost, jakou Karel Čapek byl, bylo asi přirozené, že svoje etnografické portréty fotografoval „tváří v tvář“. Portrétovaní věděli, že jsou v objektivu. Škoda, že už nežijí pamětníci těchto setkání… A fejeton to pod fotografiemi dopověděl: „… Lidé jsou zde pěkní a povídaví; ženy jsou téměř sedřené a chlapi chodí do Kanady kácet dříví; každému starému bačovi, každé babičce je něco přes devadesát let. Starý kroj se tu, chválabohu, udržel v celé své důstojnosti …“
A poslední věty vyznívají skoro prorocky. Nebo ne? „… ano, je to chudé a ponechané stranou; ale nemáte tušení, co by se z toho dalo udělat, jaká to jednou bude krajina, stejně slavná jako údolí alpské; krajina vzduchu a vůně, lesů a hor; jen když na to lidé přijdou a když se s tou celou krásou naučí moudře a hospodárně zacházet. U nás je ještě tolik neobjeveného; ale tento kout našeho světa je vyhrazen pro zvláštní slávu. Na věky, starý.
“
Pavol M. Kubiš
