* 23. 11. 1960 Přerov
Ani v dnešním světě úzké specializace, striktní profilace a profesní vyhraněnosti nechybějí ani v oblasti umění univerzální osobnosti, polymúzické postavy i multimediální formáty kreativních lidí. Mají různorodé schopnosti, širokou škálu projevu, velké inspirační zázemí a zejména schopnost, vůli i odvahu tvořit. Patří k nim i Ing. architekt Miloš Karásek. Rodina původem z Moravy, absolvent Moskevského institutu architektury a od roku 1984 živý účastník kulturního dění na Slovensku v Bratislavě.
Miloš Karásek absolvoval v roce 1984 diplomovou prací „Projekt experimentálního divadelního prostoru“ studium na Moskevském institutu architektury. Už během studií patřil ke „sledovaným“ vysokoškolákům, které kromě architektury a scénografie přitahovalo i výtvarné umění, divadlo, literatura a hudba. Tomuto spektru umění zůstal M. Karásek věrný i po návratu do Československa. V roce 1984 se usadil v Bratislavě. Rok pracoval jako architekt v projekci nového Slovenského národního divadla. V letech 1985-90 byl scénografem v Ukrajinském národním divadle v Prešově (dnes Divadlo A. Duchnoviče). V letech 1990- 91 byl vládním zmocněncem pro slovenskou část Všeobecné československé výstavy v Praze. Od roku 1992 je ve svobodném povolání. Jeho aktivity se vážou k oblasti výtvarné kultury, divadla, dramatické tvorby a literatury.
Miloš Karásek byl spoluzakladatelem bratislavského divadla STOKA, v roce 1993 založil divadelní seskupení Problém a v roce 2000 Asociaci Corpus - realizace alternativních uměleckých programů, spolu s Norou Nosterskou. V letech 1987-2004 vydal šest divadelních manifestů (včetně manifestu Recyklizmu a Manifestu hypomanického divadla). Od roku 1993 napsal a inscenoval divadelní představení Zkrat, Rez, Apatie, Utrpení Sv. Antonína, Motto, Peron, Život na míru, Závěrečná, Hodinový hotel a Čtvrté přání. Byly to inscenace v Divadle A. Duchnoviče v Prešově, v prešovském Divadle na Háku, v divadle Problém a poslední jmenované v Divadle ASTORKA Korzo ´90 v Bratislavě. Kromě vlastní autorské tvorby je M. Karásek také spoluautorem několika her - s kolektivem i s B. Uhlárem, v Prešově i v bratislavské scéně STOKA. Z roku 2003 je operní libreto pro kontinuální operu ˝ÓPER˝ (Asociace Corpus). V roce 2003 vydal knihu Caspar Ester: Díra a v roce 2004 Ester Caspar: Go-Go tanečnice (obě N. M. Code Bratislava).
Od let studií přes divadlo, architekturu i výstavnictví je Miloš Karásek pevně spojen i s výtvarným projevem. Tvoří v oblasti několika disciplin výtvarného umění. Je to zejména malba, kresba a grafika (ofsetové tisky a serigrafie), jsou to i masky, kostýmy a scénické práce a v posledních letech bronzové plastiky. Výtvarné dílo Miloše Karáska je figurální a figurativní. Jsou to motivy člověka a zvířat. Jeho podstatou je fenomén lidskosti a člověčiny, stav lidského vědomí a bytí, ale také prolínání lidského a zvířecího, metamorfóz a mutací zvířete a člověka, nelidského v člověku. Inspirace sahá hluboko, k počátkům naší civilizace a kultury - Egypt, řecká antika, Kelti, později mýty, legendy a pohádky, kulty a obřady víry, psychické dimenze člověka, jeho emocionalita, smyslnost i filozofie, jeho věčné i proměnlivé, tabuizované i padlé mýty v rozpětí i napětí minulosti, dneška a budoucnosti.
Forma a stylová podoba jeho výtvarného projevu akcentuje mnohé podoby moderního realizmu, blízké zejména umění expresionizmu. Z něho vyplývá expresivní stylizace i kolorit, deformace a prvky groteskna, dynamická kompoziční skladba, vnitřní nepokoj výrazu i významu výtvarných opusů a jejich smysluplné i absurdní podobenství a poselství. Výtvarná díla Miloše Karáska se zákonitě hlásí i k divadlu, i k literatuře. Obrazy a sochy hrají a předvádějí se. Jsou to oživené postavy věčného dramatu i komedie, tragikomedie a absurdního divadla. Dějí se v čase a v prostoru. Mají svůj výraz, pohyb, gesto a mimiku. Křičí i mlčí znepokojující řečí poznání existencionálního traumatu člověka všech dob i času před a po a zejména teď a zde. Starší obrazy i současné bronzové plastiky Miloše Karáska mají své výtvarné i lidské jistoty, ale i neklid. Je to nepokoj z hledání i z nalezeného. Neklid z tušeného i poznaného. Je to nepokoj z jistot v našem spolehlivě nejistém světě.
V materii bronzu přetavil Miloš Karásek nejen hmotu spojenou s ohněm, ale i city, myšlení, hru a divadlo, naději i zoufalství, touhu i skepsi, radost, údiv, strach i úzkost z našeho světa, z člověka a lidské společnosti. Z doby postmoderny sáhl k počátkům a od nich zase kousek dál, tam, kde bude budoucnost lidského rodu i věčná, archeotypová člověčina člověka.
Bohumír Bachratý
