Češi o Slovensku

Obrázky z domova – Orava

Karel Čapek

Karel Čapek Karel Čapek
(1890 – 1938) představuje svým rozsáhlým, žánrově bohatým a myšlenkově celistvým literárním, dramatickým a novinářským dílem jednu z nejpřednějších osobností našeho umění a kultury. Ryze český a zároveň evropsky rozhleděný získal si originalitou svých dramat RUR, Ze života hmyzu, Věc Makropulos a románů Továrna na absolutno, Krakatit jméno doma i ve světě, především anglosaském, odkud čerpal ideové podněty pro svou tvorbu. Z jeho kontaktů s románským kulturním okruhem je nejdůležitější průkopnická antologie vynikajících překladů Francouzská poezie nové doby. Připočteme-li k tomu evropské inspirace Čapkovy cestopisné fejetonistiky, lze říci, že byl Čechem i světoobčanem v jedné osobě. Demokratickým principům a humanistickým ideálům byl oddán natolik, že když byly ohroženy nacismem, hájil je ideovým nábojem vlastní dramatické tvorby (Bílá nemoc, Matka). Charakterem díla i přátelským vztahem k prezidentu Masarykovi bývá Čapkův duchovní odkaz identifikován s pozitivy demokracie a svobod první republiky; přežil ji jen o tři měsíce. K slovenským otázkám se vyslovoval příležitostně, ale se znalostí, nadhledem a přesně formulovaným vlastním stanoviskem, počínaje cestopisnými fejetony, které srší nápady a postřehy, hodnými mistra tohoto žánru, jímž Karel Čapek nesporně byl. Knižně vyšly z autorovy pozůstalosti dlouho po jeho smrti v třetí části knihy Obrázky z domova (1953), odtud přebíráme Tvář země a Oravu. V úvaze O slovenské literatuře (otištěné v Přítomnosti roku 1935) podrobil přísné kritice soudobý slovenský sociální román, jehož autorům (P. Jilemnickému, Fr. Kráľovi a M. Urbanovi) vytýkal, že líčí jen temné stránky života a že vystupují jako spasitelé. Z iniciativy Smrekova literárního měsíčníku Elán vznikl rozhovor, jejž Karel Čapek poskytl redaktorovi Františku Letzovi. Interview je pozoruhodné sumarizací Čapkových názorů, vyslovených jakoby jen letmo a mimoděk, ale mířících k jádru věci. Vyšlo v 7. čísle 1. ročníku Elánu (1930 - 1931), odkud je přebíráme. Na dobové okolnosti a podrobnosti vzpomíná Ján Smrek v druhém dílu svých pamětí Poézia moja láska (Bratislava 1989).

Karel Čapek Ono se to začíná drobet jako v pohádkovém světě. Je tam hluboká jeskyně, a kdo se do ní odváží, najde tam pod zemí kouzelné království. Musí se tam totiž jeti tunelem u Kralovan, jiná cesta tam skoro nevede; ledaže byste byli ryba, řečená hlavatka, a pustili se tam rovnou po řece Oravě. Ono to je na druhé straně Fatry a Liptovských holí; a když se člověk na ty hory dívá od Váhu, ani by neřekl, že se to za nimi tak pěkně otevře a udělá se tam široširý kraj s městem Kubínem a Tvrdošínem a Námestovem, se svými vlastními horami, s hrady a kaštely a dědinami tak čistými a líbeznými, že by se v každé z nich mohl narodit Kristus Pán. Kdyby mi to někdo nabídl, snad bych se uvolil býti králem Oravským; byla by to říše strategicky nadmíru příhodně položená (až na otevřenou cestu k Žilině, ale snad by mi Žilinští dali pokoj).
Oravský kraj sedí na řece Oravě tak samostatně a uzavřeně jako list na svém řapíku a hlavním nervu. Žádná jiná řeka ani potůček se mu neplete do jeho povodí. A jak se řeka Orava kroutí, kroutí se i její údolí. Obyčejná řeka pramení v horách a stéká do rovin. Orava to dělá obráceně: pramení v rovině a stéká pořád těsnější a strmější roklí do hor. Nevěříte-li, jděte se na ni podívat, je to chladná a čirá vodička, oplývající lipni, hlavatkami a raky.
Ale abychom to brali po pořádku, pokloňme se nejprve Dolnému Kubínu, městu Hviezdoslavovu. Je to bílé městečko, pozůstávající ze dvou ulic a jednoho náměstí. Tady sbíral Čaplovič svou knihovnu a zurčel Hviezdoslav svými verši čistými a hovornými jako ta bystrá Orava; potkáte tu zvlášť pěkná děvčata a pány zemany z okolních kaštelů, krásných stavbiček s věžičkami nebo empirovými sloupky.
Po památce básníkově největší slávou kraje je Oravský Zámok. Je to hrad, jak mají hrady vypadat; podobá se zámkům v povětří nebo zámkům na měsíci. Správný, dobrý, romantický hrad totiž nevypadá jako produkt pevnostního stavitelství, nýbrž jako dílo čiré a poněkud lunatické fantazie. Řekl bych, že vojenské důvody byly jen záminkou; pravý důvod, proč se stavěly hrady, byla představa, jak se tam nahoře na té skále bude romanticky vyjímati kulatá věž s ochozem.
„Pane šéf,“ říkal takový středověký stavitel tehdejšímu stavebníkovi, „tam na tom nejvyšším fleku bych postavil věžičku, to se bude zdola krásně dělat; a tam na ten výběžek dáme druhou věž a nad tou propastí bychom mohli udělat arkýřek, aby jen tak visel ve vzduchu. A kapli postavíme na ten táhlý hřbet, aby tam bylo více věžiček. A dole se bude dobře dělat padací most a brána s věžičkami. A na druhou stranu také musíme dát věžičku, třeba se střílnami. Bude to stát o něco víc, ale zato se to bude zdola báječně vyjímat.“
„Když to musí být, tak to udělejte,“ pravil zámecký pán, „ale mně se toho zdá být málo na tom prvním nádvoří.“ „Tak tam taky dáme věžičku,“ navrhl stavitel a stalo se tak. Proto vypadají staré hrady tak naprosto romanticky. Oravský Zámok pak je z těch nejpěknějších, trčí na několika plošinách kolmé vápencové skály, z jedné strany dokonce převislé, čnící jako prst nebo jako kamenná plotna, postavená na šturc, jak říkají zedníci.
A pak je širá a zvlněná země: rovný kraj pod Babí Gorou a k polské straně; kraj po obou stranách Kubínské Hole, zvonící zvonci krav; širý údol od Magurky po jiskřící Osobitou a temné Roháče; údolí, zaříznuté pod vysokým Chočem. Pane bože, co je tu přehlubokých lesů a světlých pasenek, pašeráckých stezek a salaší, bílých silnicí, svahů, pruhovaných políčky, houští z dřínu a ptačího zobu a zimolezu, pasek rudých vrbkou a maliním; a všude v podpaží kopců ty krásné dědiny, které se jmenují Dlhá nebo Krivá, nebo Zázrivá anebo dokonce Vitanova; vesničky stavěné v řádce, štít vedle štítu, domek jako domek v nesmírné a pobožné jednotě tradice. Jen od dědiny k dědině se obměňují lomenice,nejhonosnější jsou v Hruštíně, kdežto Vitanova je podnes označena vyřezávanými husitskými kalichy; někde jsou ty domečky celé z hnědého dřeva a jinde stojí na bílé podezdívce, všude mají vyřezávaná okénka a v některých dědinách zahrádku, která je až po vysunutý štít obestýlá fazolemi a měsíčky a slunečnicemi.
Jaký je v tom řád života, tato stejnost a řadová kázeň lidských hnízd; jen tu a tam kaštel, obehnaný hradbou, či kostel s cintorínem se vážně vsune do pokojné rovnosti u božích lidí. Nikoho nenapadne se odlišit od těch druhých a natřít svůj domeček na modro nebo jej postavit napříč. V té naprosté stejnosti slovenských dědin je zvláštní, řekl bych konstruktivní krása; udrží-li ji Slovensko neporušenu, budeme tam jednou jezdit učit se poesii a kázni ve výstavbě obcí. Dosud se Orava uchovala v čistotě podivuhodné; ale pozor, lidé, pozor na kazisvětství, které není pokrokem.
A nadto je ten kraj přímo utvářen formální silou náboženství. Není křižovatky, sedla nebo kopečku, aby tu nestála naivní boží muka; každá výspa na tváři země označena božím křížem. Zdá sa, že tu nejdřív stavěli kostely na oblých a viditelných vrškách; teprve k nim se řadila řádkou dědina, domek vedle domku, všechny stejné, jako chlapi a ženky, klečící v kostele. A jsou tu staré dřevěné kostýlky s renesančními freskami a dětinskými arabeskami jako ten v Tvrdošíně nebo ten maličký v Leštinách; a v Lokci mají kostel, co k němu vede zelený pažit, vroubený křížovou cestou, intimní a něžná via triumphalis; a v Krásné Hôrce takovou směšnou a pěknou kapličku s osmihrannou věží. Je to chudý kraj, a přece si tu staví nové kamenné kostely; ale v těch asi bude jiný Pán Bůh, než byl ten srdečný a starodávný v těch starých božích domečkách.
Lidé jsou tu pěkní a hovorní; ženy jsou brzo zedřené a chlapi jezdí do Kanady rubat dříví; každému starému bačovi, každé babičce je něco přes devadesát let. Starý kroj se tu, chválabohu, udržel v celé své důstojnosti. Nebudu vám popisovat vyšívané rukávce nebo vzory na čepcích, protože tomu nerozumím; ale krásná je linie toho kroje, vysoký pás ženských sukní, který dává postavě protáhlost poněkud gotickou, a chlapi v bílých kožuších, bílých rozevřených kabátech a přilehlých bílých nohavicích, s černým kloboučkem a starozákonnými opánky, vypadají polo zbojnicky a polo ovčácky v té své ovčí bělosti. A jiný už je kroj v Zuberci, pestrý a opentlený; a v Zázrivé nosí ženy tuhý bílý čepec, přehozený černou šatkou, takže vypadají jako jeptišky.
A pak ještě stáda krav na stráních se zvonci na krku, vyzvánějící mírné kraví klekání, když se s večerem loudají do dědin; a koně, ctihodné kobyly s hříbaty, starodávná hojnost stád; a bezpočtu husí, husy v hejnech, procesích, průvodech, táborech, masách a všeho druhu hromadných útvarech; a kládly vonného dříví, vlečené voly pod starozákonným jhem; chudá políčka ovsu a brambor, sporá úroda, sjíždějící v naložených fůrách do dědin, lidé s kosami, zdravící vás ve jménu Ježíše Krista.
- ano, je to chudé a ponechané stranou; ale nemáte ponětí, co by se z toho dalo udělat, jaká to jednou bude země, stejně slavná jako údolí alpská; země vzduchu a vůně, lesů a hor; jen až na to lidé přijdou a až se s tou veškerou krásou naučí moudře a šetrně nakládat. U nás je ještě tolik neobjeveného; ale tenhle kout našeho světa je vyhrazen pro zvláštní slávu. Na věky, starý.
(1930)

Tvář země

Když my, lidé od Labe a Vltavy, putujeme po slovenské horní zemi, chybí nám zprvu jedno slovíčko, kterým bychom vyjádřili zvláštní charakter krajiny. Ona je jiná než u nás; je zelenější a zarostlejší; je míň modelovaná civilizací, ale přitom je živější, ba přímo zrosená životem. Je starodávnější, epičtější, nějak zpěvnější než krajina u nás. I u nás jsou hory a doly, lesy a potoky, ale kouzlo našeho kraje je jiné. Duch země mluví u nás týmž jazykem, ale šeptá jiná slova.
Ale pak - hlavně k večeru, když se vracejí stáda do dědin - najde člověk to hledané slovo. Slovensko není dosud zemí sedláků; zůstalo zemí pastýřů. Je to v charakteru kraj pastorální; není ještě uhněten rukou člověka a modelován pluhem, není vyholen a vysekán a rozdělen rovnými mezemi; zůstala mu geologická a botanická plastika původního kraje božího. Život, který jej tak intenzivně prostupuje, je život lidí a stád. Tady lze ještě mluvit o tvorstvu ve smyslu téměř biblickém.
Máte-li oči otevřené, uvidíte tu víc ptáků a květin, víc motýlů, víc plodů přírody, větší bohatství všeho, co kvete a žije, hemží se v trávě a létá v povětří; najdete tu samu přírodu v původní hojnosti. Kdybychom dobře naslouchali hlasu země, snad by nám v mnohém poradil, jak hospodařit a co dělat, aby v přírodě tak bohaté nežil člověk tak chudý.
(1931)