Zásluhou v Bratislavě bydlícího akademického architekta Jindřicha Mergance (1889 – 1974) je příjmení Merganc mezi jmény českých architektů působících na Slovensku z těch nejvěhlasnějších. V jeho rodině, bydlící v tom čase už definitivně v Bratislavě, se 20. listopadu 1927 narodil syn, který podědil po otci nejen jméno, ale i důvěrný vztah k architektuře, jenž posléze přerostl v povolání stejné s otcovým. Snad, aby se oba Mergancové nezaměňovali nebo prostě proto, že slovenština nezná ř a v rodině se otázka československé vzájemnosti brala vážně a uplatňovala upřímně, jméno potomka narozeného na Slovensku postrádalo již od zápisu do křestního listu háček. Nepsal se tudíž Jindřich, leč Jindrich.Tuto kuriózní anomálii, jíž se konec konců předešlo potřebě užívat dynastické číslování či přídomky starší – mladší, si pak celý život žárlivě střežil jako doklad vlastní identity. Buď jak buď, jak už to nejednou bývá, život ve stínu otcova velkého talentu měl, zejména v podmínkách tvůrčího projevu, mnoho specifických znaků. Na rozdíl od otce, který mohl dlouhou dobu pracovat (spolu s O. Klimešem) ve vlastním ateliéru a jehož autorsky svobodně tvořené dílo dosáhlo širokou publicitu, Jindrich celý život pracoval v anonymitě kolektivu velkých projektových ústavů a všechno nasvědčuje tomu, že dík skromné povaze se ani nikterak nedral na výsluní. Ostych před reklamou jaksi maně rezonoval i po jeho smrti. Když 17. července 2006 po těžké chorobě skonal, jeho odchod oznámilo spolkové periodikum suchou, notně opožděnou zprávou o pouhých padesáti slovech.
Rodina Merganců, bydlící v Bratislavě v podstatě od vzniku Československé republiky, se řadila k nečetným českým rodinám, které po rozpadu státu na prahu druhé světové války nebyly nuceny odejít ze Slovenska. Tudíž Jindrich, vyjma tříměsíčního zaměstnaneckého poměru v žilinském Priemstavu, kam nastupoval bezprostředně po absolvování vysoké školy na tzv. umístěnku, nikdy nemusel opustit bratislavský, otcem navržený rodinný dům v Čelakovského ulici čís. 5. V Bratislavě vychodil základní školu i gymnázium a tamtéž absolvoval vysokoškolské studium na Slovenské vysoké škole technické, jež v roce 1952 završil, opatřen dalším viditelným rozlišovacím znakem od otce: titulem inženýra architekta.
Povinnou vojenskou prezenční službu si odbyl ve Vojenském projektovém ústavu, kde v letech 1952 – 1954 pracoval jako projektant. Od 1. prosince 1954 působil v Energoprojektu, „kde se mimo jiné zúčastnil na projekčních pracích na zahraniční zakázce Nanking a na projektu Slovnaft – Vlčie Hrdlo“. Od 1. srpna 1957 přešel do Keramoprojektu a odtud 1. října 1960 do Kovoprojekty. Koncem března 1971 rezignoval na projektovou činnost, opustil Kovoprojektu a od 1. dubna téhož roku až do 30. listopadu 1978 se ve Slovenském výskumném a vývojovém centru urbanizmu a architektúry (CUA) zabýval výzkumem „v oblasti bytové výstavby a občanské vybavenosti.“ Nakonec, od 1. prosince 1978 až do 30. června 1990, kdy odešel do důchodu, působil jako vedoucí výzkumně-vývojový pracovník ve Výskumno-vývojovém ústavu pozemného staviteľstva. Dlužno zdůraznit, že vyjmenovaná bratislavská pracoviště střídal z vlastní vůle v cílevědomé snaze získat co nejvíce zkušeností z nových odvětví a oborů.
Když dlouhodobé úsilí o zřízení muzea architektury na Slovensku počátkem devadesátých let dvacátého století slibovalo dojít naplnění, Ing. arch. Jindrich Merganc obohatil vznikající sbírku o vzácné dokumenty z pozůstalosti po zesnulém otci, obsahující vedle autorských originálů architektonických návrhů, různých kreseb a skic krom jiného i korespondenci a kresby otcova pražského profesora a příznivce, architekta Josipa Plečnika, či svědectví o studijních exkurzích mladších Plečnikových žáků – budoucích architektů – po Slovensku, během nichž se získalo velké množství etnograficky hodnotného materiálu, jenž se posléze také dostal do sbírkového fondu. Materiál shromažďovali studenti Otto Rothmayer (po Plečnikově odchodu jeho nástupce a pokračovatel v práci na úpravách Pražského hradu), Alois Metelák, Miroslav Hořejš, Václav Ložek, František Novák, Bohuslav Andrlík, Eduard Oslejšek, Luděk Hilgert. (B. Andrlík později několik let působil jako profesor na Střední odborné škole pro zpracování dřeva v Spišské Nové Vsi; F. Novák a Antonín Smíšek, jehož studentskou studijní cestu na Slovensko zaznamenaly jiné prameny, pak jako začínající architekti pracovali jistý čas pod vedením slovenského architekta Jurkoviče u firmy „D. Jurkovič a J. Paul“).Byť cenné dokumenty jsou doposud uvězněné v bednách v depozitáři Spolku architektů Slovenska, velkorysosti, s jakou je Jindrich Merganc postoupil tenkrát nadějnému – a žel i dnes stále ještě jenom nadějnému – muzeu architektury, nelze upřít hodnotu velkého kulturního činu. Snad ho společnost jednou docení.
Český architekt J. Merganc, toho příjmení druhý, řečeno slovy jeho manželky: „...žil celý život v Bratislavě, od útlého mládí nesmírně miloval přírodu, ve které trávil veškeré volné chvilky, měl velkou sbírku kaktusů a jako koníčka měl svoji rodinu s dvěma dětmi.“ Povolání architekta, pro které ještě jeho otec nastavil vysokou laťku a jež bylo i jeho povoláním, potomci nepřevzali. Skonem Jindricha Mergance se tato etapa historie rodu, alespoň pro současnost, uzavřela.
Ľubomír Mrňa
