Od svého vstupu do spolku jsem měl pocit, že o krajanech se málo hovoří ve veřejnosti a co bylo ještě horší, že ani bratislavští krajané neměli zvlášť velkou potřebu se nějak zviditelnit. Na začátku jsem to tak trochu chápal, konečně všichni jsme zažili nálady ve veřejnosti v letech těsně před a zvláště po rozdělení. Osobně jsem pro tento pocit našel nejlepší vyjádření v refrénu písně Karla Kryla „Martina“, kterou jsem poprvé slyšel právě až v těch letech:
„Ač je to jenom dvě stě kilometrů nebo ještě blíže
a zbývá už jen duše k proclení...
Na politickém barometru setrvalá níže,
a dokud trvá, svět se nezmění!“
Možná na tom měla vliv i osobní vzpomínka na jejího autora, jehož jsem nečekaně potkal krátce před jeho smrtí. Byl jsem na služební cestě v Praze, kam jsem jezdíval nočním vlakem s příjezdem časně ráno. Bylo to někdy koncem zimy a z nádraží jsem tradičně vyrazil na ranní procházku probouzející se prázdnou Prahou a právě tehdy se na Karlově mostě z husté mlhy přede mnou vynořila postava Karla Kryla s futrálem v ruce. Mlčky jsem se na sebe usmáli a zase zmizel v mlze.
Druhým faktorem byla skutečnost, že záhy po transformaci bratislavského Spolku Čechů na Slovensku na celorepublikový Český spolek na Slovensku se na místa rozhádaného vedení bratislavského spolku (od něhož se tehdy vyčlenil Klub občanů ČR v SR) prosadily osobnosti z Košic, jež z košického krajanského spolku vytvořily jakési tzv. ústředí, jež se snaží uměle se udržovat i po rozpadu celoslovenské organizace na regionální spolky.
Toto „mlčení“ jsem se snažil prolomit a trochu mi k tomu pomohla i má profese a kontakty v novinářských kruzích. Žel, jen na Slovensku, v Čechách se snad poprvé jakýsi průlom podařil až v roce 2005, tedy v čase, kdy se krajanské spolky na Slovensku začaly osamostatňovat od předcházejícího košického vedení (viz: článek). Určitá frustrace z toho, že o krajanech na Slovensku se v médiích buď vůbec nehovoří nebo zkresleně, vyústila po jedné televizní besedě do článku v České besedě (viz: článek), který následně převzala internetová stránka Slováků v Praze.
Díky své práci a tehdejšímu zaměstnavateli jsem v té době už pracoval s internetem a elektronickou poštou, takže oproti jiným krajanům staršího věku, jsem viděl, co to přináší a s oblibou jsem opakoval tehdejší heslo: kdo není na netu jako by neexistoval.
Myšlenku vytvořit pro spolek vlastní internetovou stránku podpořila i tehdejší předsedkyně ČSnS a šéfredaktorka České besedy Mgr. Helena Miškufová z Košic, a tak – jak bývalo zvykem – jsme to dostali za společnou úlohu. Osobně jsem tehdy o nějakém programování neměl ani páru a dost jsem spoléhal na Ing. Stahla, že mi s tím pomůže, ale dal mi najevo, že už má na starosti webstránku radioamatérů a přispívá na jakýsi jachtařský web, takže o další angažovanost v tomto směru nemá zájem. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Všichni známí, o nichž jsem věděl, že tomu rozumí, mne odmítali, že webovou stránku dokáže udělat každý středoškolák, ale ani s pomocí vlastních dětí jsem žádného ochotného nenašel.
Nečekaně mi nakonec pomohl člověk, s nímž jsem se osobně seznámil na jedné služební cestě v Praze. Ukázalo se, že se stará o webstránku věnovanou genealogii, přestože jako vědec působil úplně v jiném oboru, a jak se mi přiznal, do té doby také nic o internetu nevěděl. Nicméně velmi ochotně a nezištně mi poradil, jak na to, jakou knihu si pořídit, s níž to pochopí i úplný blbec atd. A skutečně po asi dvou týdnech pokusů a omylů jsem měl v počítači návrh prvních stránek, protože jsem věděl, že jedna nestačí, když chci dát prostor všem regionálním organizacím ČSnS, aby se tam mohly prezentovat. Teď už zbývalo dostat tyto návrhy „do éteru“. To už mi Ing. Stahl, když viděl, že to myslím vážně, poradil providera, u něhož by se to i takovému amatérovi jako jsem já, mohlo podařit.
Tak se stalo, že 12. června 2003 se na webu objevila první česká krajanská webstránka v SR. Obrovskou radost však záhy vystřídalo rozčarování. Jako první jsem zavolal Mgr. Miškufové, že se mi podařilo splnit náš společný úkol, ale její reakce byla značně zdrženlivá, údajně v Košicích se hovoří, že nový předseda ČSnS už dohodl jakýsi projekt s Českým centrem, ale požádala mne, abych o tom napsal informaci do České besedy (viz: článek a další s prvním zkušenostmi).
Ke změně předsedy ČSnS došlo přibližně půl roku předtím na konferenci ČSnS v Trnavě, kde všichni výměnu na čele spolku přivítali. Manažer středního věku byl pro všechny příslibem nejen nových zkušeností a přístupů ve vedení spolku, zvláště když ho horlivě doporučovaly zástupkyně košické organizace, jimž jsme tehdy neměli důvod nevěřit. Když jsem však zavolal, abych mu tedy ohlásil splnění úlohy, zřejmě jsem ho nezastihl v dobrém rozpoložení, protože po rázné kritice, že jsem si předem nevyžádal jeho souhlas na spuštění a krátkém kázání o svém „fantastickém“ připravovaném projektu (nakonec existoval jen dva roky!), náš hovor ukončil striktním: Zruš to!
To jsem samozřejmě nesplnil, jednak z trucu nad povýšeneckým přístupem předsedy k dobrovolné práci svých „podřízených“, ale hlavně proto, že stránka byla předplacena na rok dopředu. Až po necelých dvou letech jsem ji z původní domény ceskyspolek.sk (paradoxně po létech si tuto doménu přisvojil právě košický spolek!) převedl na cesi.sk, kde působí dodnes.
Hned od počátku jsem věděl, že internetová stránka spolku nemůže být jen o jeho činnosti, ale inspiroval jsem se jednak Českou besedou (později jsem se souhlasem šéfredaktorky na webu publikoval některé články, a po roce 2007 jsem postupně doplnil i starší ročníky) připomínáním různých výročí z našich společných dějin, ale zejména českých a moravských osobností, působících na Slovensku (resp. v horních Uhrách). Koneckonců po zániku České besedy v roce 2007 byl web cesi.sk přes pět let jediným veřejným zdrojem informací o Češích na Slovensku v minulosti a dnes. V posledních letech sice vznikly další webové krajanské projekty, ale dovolím si tvrdit, že žádný z nich se zatím svou komplexností informací ani nepřiblížil k obsahu cesi.sk (ješitně přiznávám v duchu hesla: „Když tě nikdo jiný nepochválí, pochval se aspoň sám!“). Druhou inspirací mi byly kontakty s některými Slováky v Praze, o nichž jsem věděl, jak aktivně připomínají různé slovenské osobnosti v českých dějinách, zatímco o Čechy a Moravany na Slovensku do dnešní doby nikdo neprojevuje větší zájem.
Jiří Výborný
« předcházející kapitola «
» následující kapitola »